ECLI:CZ:US:2018:4.US.1648.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1648/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Holého, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7 - Holešovice, jako insolvenčního správce dlužnice KTI - provádění staveb, s. r. o., zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018 č. j. 27 Cdo 6025/2017-147, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Miloše Housera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále dle stěžovatele došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud" nebo "soud prvního stupně") usnesením ze dne 26. 4. 2017 č. j. 49 Cm 114/2015-101 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně"), zastavil řízení (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení 532 932,40 Kč (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele proti výroku II usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") usnesením ze dne 8. 8. 2017 č. j. 6 Cmo 125/2017-117 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") změnil výrok II usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 23 716 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. K dovolání vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud napadeným usnesením vybočil z mezí ústavnosti soudního procesu, poněvadž při řešení předmětné otázky zcela opomněl vzít v úvahu několik stěžejních skutečností. V první řadě jde zejména o zohlednění specifického postavení insolvenčního správce, které mu neumožňuje se v intencích právních předpisů domáhat na základě ustanovení §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, jiného nároku než určení ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace. Dále Nejvyšší soud přiřkl bez dalšího stěžovateli postavení účastníka řízení domáhajícího se nároku na plnění, jakkoli je z průběhu řízení zřejmé, že k tomu projev vůle stěžovatele nikdy nesměřoval, ani směřovat nemohl. Konečně pak Nejvyšší soud při odmítnutí argumentace protokoly z ústních jednání před krajským soudem rovněž nezohlednil vzájemnou souvislost mezi označením předmětu řízení v protokolu z ústního jednání, a tím, jak ze žaloby příslušný soud pochopil (vnímal), co je vlastně předmětem řízení. Pokud tedy Nejvyšší soud takto činí, překračuje tím dle přesvědčení stěžovatele ústavní limity vedení soudního procesu a ve vztahu ke stěžovateli tak dochází k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného stěžovateli v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V nyní posuzované věci je situace veskrze jasná. Procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu je situace, kdy na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude vrchní soud opětovně rozhodovat o odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. Vrchní soud bude v novém řízení vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.
IV.
Závěr
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj