ECLI:CZ:US:2018:4.US.1664.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1664/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Činčery, zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 2921/2016-502, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, č. j. 23 Co 276/2014-440, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2016, č. j. 23 Co 276/2014-496, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku vydal dne 28. 1. 2014 rozsudek č. j. 12 C 365/2010-210, kterým uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uzavřít se stěžovatelem do tří dnů od právní moci rozsudku smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu parc. č. X o výměře 11 798 m2 (orná půda) v katastrálním území a obci Mělník, jehož hodnota ke dni rozhodnutí okresního soudu činila 85 687 Kč. Podle nalézacího soudu je stěžovatel spolu s dalšími osobami oprávněný podle zákona o půdě s nárokem na vydání náhradních pozemků na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. PÚ 577/09, ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. PÚ 1690/09, a ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. PÚ 1978/09. Nárok stěžovatele nebyl zcela uspokojen a hodnota pozemku nepřevyšuje zůstatek jeho nároku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 23 Co 276/2014-440, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněným již byly vydány pozemky v hodnotě 49 356 869 Kč, avšak jejich nárok byl pouze na částku 33 862 333 Kč. Oprávnění, včetně stěžovatele, tak již byli zcela uspokojeni, a proto nelze vydat náhradní pozemek parc. č. X.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 2921/2016-502, odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Podle dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 15. 5. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a do práva na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky při posuzování přípustnosti jeho dovolání. Krajskému soud pak zejména vyčítá, že si přisvojil pravomoc rozhodovat o restitučním nároku, přestože je k tomu povolán správní úřad, popř. obecný soud, avšak v řízení podle části třetí o. s. ř., nikoli podle části páté téhož zákona. Odvolací soud rozhodl o vznesených nárocích podle zákona o půdě odlišně od závěrů pozemkového úřadu, navíc ve fázi řešení prejudiciální otázky.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo nekoná-li v řízení bez zákonného důvodu. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy) či v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve stěžovatelově věci učinit.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyšší i Ústavního soudu k předloženým právním otázkám a správně dospěl k závěru o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání, neboť předestřené otázky hmotného práva již byly řešeny v judikatuře dovolacího soudu.
Stěžovatelova argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu, řádně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud logicky vysvětlil, proč nenáleží stěžovateli a dalším oprávněným podle zákona o půdě nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky parc. č. X1, X2 a X3 v kat. území Strašnice v obci hl. m. Praha; stěžovatel byl s dalšími oprávněnými již zcela uspokojen (namísto důvodných 33 862 333 Kč obdrželi pozemky v hodnotě 49 356 869 Kč), a proto nebylo možné žalobě vyhovět. Pozemkový úřad ve svých rozhodnutích určil, že stěžovatel s dalšími oprávněnými nejsou vlastníky nárokovaných nemovitostí bez dalšího. Odvolací soud se od tohoto závěru neodchýlil, jen rozhodl, že další náhradní pozemky nelze vydat, neboť vznesené nároky byly již zcela uspokojeny. Situace by byla jiná, pokud by pozemkový úřad ve výroku svých rozhodnutí rozhodl, že stěžovateli a dalším oprávněným náleží náhrada podle §11 odst. 2 a §17 zákona o půdě, popř. podle §16 téhož předpisu. Tak tomu v posuzované věci nebylo, a proto nelze v postupu odvolacího soudu shledat pochybení. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž je tato problematika přehledně rozebrána napříč rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek ani právo na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu