ECLI:CZ:US:2018:4.US.1677.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1677/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Krutého, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. 53 Co 390/2016-314, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a za účasti Společenství pro dům N., se sídlem N., IČO: 28221419, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") pro údajné porušení čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvujícího právo na soudní a jinou právní ochranu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. 9 C 307/2013-273 ve věci žalobce Společenství pro dům N. (dále jen "žalobce") rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 17 955,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I).
V předmětném řízení se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení částky 17 955,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené na společných částech bytového domu č. p. X1, v kat. území Smíchov (dále jen "předmětný dům") s tím, že žalovaný jako vlastník bytové jednotky č. X2 v předmětném domě při rekonstrukci svého bytu poškodil komínové těleso a vedení plynu. Žalobce musel odstranit vzniklé poškození opravou poškozeného vedení plynu, zadat novou revizní zprávu o této opravě, zaplatit posudek o stavu poškozeného komínového tělesa a revizní zprávu o stavu opravené části komínového tělesa, přičemž celková výše takto vzniklých nákladů činila 17 955,- Kč.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že v projednávané věci nelze dovodit, že by se žalovaný při rekonstrukci svého bytu nechoval dostatečně pozorně a obezřetně tak, aby nedošlo ke škodám, a že není možné po něm vzhledem k časové a místní situaci spravedlivě požadovat, aby mohl vznik škody předvídat či jí zabránit. Navíc podle závěru soudu prvního stupně v projednávané věci nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou. Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. února 2017 č. j. 53 Co 390/2016-314 k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobě ohledně požadavku na zaplacení výše uvedené částky vyhověl co do částky 12 450,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, ve zbytku ohledně zamítavého výroku odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částečnou odpovědnost žalovaného nelze popřít, neboť ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce bylo spolehlivě zjištěno (a stranami nezpochybňováno), že k poškození komínových průduchů došlo v přímé souvislosti se stavební činností žalovaného, prováděnou jím v jeho bytové jednotce. Ke vzniklé škodě na komínovém tělese by nedošlo, kdyby žalovaný přizpůsobil svoji stavební činnost stavu komínového tělesa (který mu musel být znám) a počínal si s náležitou opatrností. Znalec postup a rozsah vynaložených nezbytných nákladů k odstranění vzniklého stavu označil za přiměřené. Oproti tomu soudní znalec nezjistil pravděpodobnou souvislost prací žalobce se závadami na rozvodu plynu.
III.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s vynaložením patřičné opatrnosti a obezřetnosti a s nezbytnou znalostí kvality a provedení komínového tělesa nemuselo v souvislosti s rekonstrukčními pracemi stěžovatele dojít k poškození komínového tělesa a následně též k nezbytně vynaloženým nákladům na straně žalobce při jejich odstranění.
Stěžovatel namítá, že "nemohl reálně předvídat", že společné prostory předmětného domu jsou v natolik dezolátním stavu, že dojde k jejich poničení v důsledku rekonstrukce jeho bytové jednotky. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o porušení prevenční povinnosti, která zapříčinila vzniklou škodu na komínovém tělese a nadále tvrdí, že "šetrnější" provedení stavebních prací jako požadavek podle ustanovení §415 obč. zák. není možné vyložit tak, že ho lze obecně požadovat vždy. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že žalobce sám zavinil vznik škody již tím, že nechal společné prostory v předmětném domě v tak nevyhovujícím stavu, že bylo prý jen otázkou času, kdy k nějaké havárii dojde. Odvolací soud prý tak nepřihlédl k závěrům vyloženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2233/99 a rozhodl v rozporu s právní úpravou (§415 obč. zák.).
Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadený rozsudek za překvapivý, bez "opory v zákoně" a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Za překvapivý považuje stěžovatel i výrok ohledně náhrady nákladů řízení, neboť mu prý žalobce nikdy nezaslal kvalifikovanou "předžalobní výzvu" k plnění, ve smyslu ustanovení §142a občanského soudního řádu.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala, po jejím doplnění, veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných soudních rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ. K takovému protiústavnímu pochybení však v tomto případě nedošlo.
Z námitek stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá jeho nesouhlas s právním názorem tohoto soudu, že jeho odpovědnost za vzniklou škodu vyplývá z toho, že si při provádění rekonstrukčních prací nepočínal s dostatečnou opatrností a prozíravostí tak, že by svoji činnost přizpůsobil stavu a provedení komínového tělesa. Stěžovatel namítá údajný rozpor vysloveného právního názoru odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 30. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2233/99, aniž bere v úvahu, že skutkové okolnosti obou porovnávaných kauz se zásadně liší a nelze z tohoto důvodu oba případy ztotožňovat ani po právní stránce.
Jak je zřejmé z obsahu napadeného rozsudku, ve věci soudy obou instancí vycházely z ustanovení §415 občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně na základě stranami nijak nezpochybněného závěru soudního znalce, že stěžovatel při stavebním zásahu u komínového tělesa postupoval s nedostatečnou mírou nutné opatrnosti a předvídatelnosti. Stěžovatel těmto závěrům znaleckého zkoumání v průběhu sporu neoponoval, přesto se je (zpětně) snaží zpochybnit až cestou projednávané ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá, že žalobci neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť prý žalobce ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby nezaslal na jeho adresu výzvu k plnění. Tomuto tvrzení však neodpovídá jak obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak i rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že stěžovatel na požadavky žalobce na zaplacení jím vyčíslené částky nejprve nereagoval a později dopisem ze dne 28. 12. 2012 žalobci tvrdil, že závady byly způsobeny únavou materiálu a naopak sám po žalobci požadoval úhradu nákladů ve výši 29 556,- Kč, mimo jiné za "neoprávněné napadání". O účelovosti stěžovatelem uplatněné námitky absence "předžalobní výzvy" ostatně svědčí i skutečnost, že žalobce stěžovateli důvod zaplacení požadované částky opakovaně vysvětlil dopisem ze dne 10. 4. 2013, na což stěžovatel reagoval tím, že na úhradu vyčíslených nákladů žalobci nabídl pouze částku 5 000,- Kč. Stěžovatel byl tedy s obsahem žalobcem uplatněného nároku seznámen před podáním žaloby opakovaně, aniž však na něj přiměřeným způsobem reagoval.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu