ECLI:CZ:US:2018:4.US.1729.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1729/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2018 č. j. 3 To 125/2017-2182 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2017 č. j. 45 T 2/2011-2130, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího názoru k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu přiložených kopií napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zamítnut stěžovatelčin návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci sp. zn. 45 T 2/2011. Dle krajského soudu neuvedla stěžovatelka žádnou novou skutečnost, která by mohla vést k odlišnému rozhodnutí. Zejména předložený znalecký posudek nijak nezpochybňuje původní ji usvědčující svědecké výpovědi.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že předložená písemnost není znaleckým posudkem, neboť jí chybí doložka znalce. Z jejího textu pak nevyplývá, zda zkoumaná směnka je originál a kde ji znalec získal. Tento posudek tedy nemůže zpochybnit usvědčující výpovědi z původního řízení. Dále stěžovatelka namítla, že v původním řízení byl nepřípustně vyslechnut její bývalý advokát, aniž by byl zbaven povinnosti mlčenlivosti. K tomu vrchní soud uvedl, že nejde vůbec o novou skutečnost. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by mezi stěžovatelkou a uvedeným advokátem byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb. Stěžovatelka nikdy předtím tuto tvrzenou nezákonnost nenamítala a naopak se svědecké výpovědi tohoto advokáta domáhala. Konečně ani absence tohoto důkazu nemůže dle vrchního soudu odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Zprošťující rozsudek z jiného trestního řízení pak nemůže být důvodem pro stejný postup v této trestní věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jejich práv došlo tím, že krajský soud se k zásadní námitce nezákonného výslechu advokáta (jako stěžejního svědka) vůbec nevyjádřil a vrchní soud tuto námitku bagatelizoval. Podstatou námitky byla skutečnost, že v původním trestním řízení byl jako svědek vyslechnut bývalý advokát stěžovatelky (a poškozeného), aniž by byl ze strany stěžovatelky zproštěn mlčenlivosti. Tato skutečnost přitom ze spisu dle stěžovatelky jednoznačně vyplývá. Sám advokát to uvedl již při svém prvním výslechu. Přesto ve výslechu on i policejní orgán pokračovali. Poškozený dokonce advokáta mlčenlivosti zprostil, čili orgánům činným v trestním řízení musel být tento problém zjevný. O poskytování právních služeb stěžovatelce se dokonce hovoří i v obžalobě a tato skutečnost je uvedena i v odsuzujícím rozsudku. Za nepřípadný pak považuje stěžovatelka názor vrchního soudu, dle nějž na tento nezákonný postup stěžovatelka neupozornila v původním řízení. To však nemá na jeho nezákonnost žádný vliv. Za nové skutečnosti stěžovatelka považuje to, že uvedený advokát na své povinnosti mlčenlivosti trval v jiných soudních řízeních. To jsou zcela nové okolnosti, které soudům nebyly známé. Nerozhodné dle stěžovatelky je, že ve spise není založena žádná plná moc udělená stěžovatelkou tomuto advokátovi. Dále stěžovatelka popisuje postup soudů a výpovědi svědků z jiných trestních řízení. Toliko okrajově se soudy vyjádřily i k dalšímu novému důkazu - znaleckému posudku, podle nějž nebyla předložená listina (směnka) vyhotovena na psacím stroji. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Byl přitom veden těmito úvahami.
7. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěrem vrchního soudu o povaze stěžovatelčiny námitky stran tvrzené nezákonnosti výslechu jejího bývalého advokáta. Soudy i všichni účastníci řízení si byli této skutečnosti v původním řízení vědomi, což obsáhle prokazuje v ústavní stížnosti i sama stěžovatelka. Otázka (ne)zákonnosti uvedených výslechů byla tedy v původním řízení uzavřena a právní institut obnovy řízení neslouží k prosazování nových právních závěrů, nýbrž k nápravě chyb v rovině skutkových zjištění. Skutečnost, že tato otázka mohla být v jiných (pozdějších) řízeních řešena odlišně, nemůže mít vliv na pravomocně skončenou trestní věc. Soudy v původním řízení nemohly být pochopitelně vázány pozdějšími právními názory soudů z úplně jiného trestního řízení.
8. Co se týče posouzení předloženého znaleckého posudku, domáhá se stěžovatelka po Ústavním soudu fakticky prosazení vlastního skutkového hodnocení tohoto důkazu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vrchní soud se s předloženým důkazem seznámil a shledal v jeho obsahu (včetně formálních náležitostí) takové nedostatky, že uvedený důkaz nemůže být důvodem pro jiné rozhodnutí ve věci. Tento svůj závěr náležitě zdůvodnil (nemůže jít proto o opomenutý důkaz). Takové posouzení z ústavněprávního hlediska zcela obstojí. Konečně sama stěžovatelka proti konkrétním závěrům vrchního soudu nijak nebrojí a pouze nepřiléhavě namítá, že soud posuzoval uvedený důkaz pouze z formálního hlediska.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu