ECLI:CZ:US:2018:4.US.1732.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1732/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. T., právně zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2018 č. j. 50 To 32/2017-544 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. října 2016 sp. zn. 10 T 21/2012, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 18. května 2018, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se zjišťuje:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 22. února 2013 sp. zn. 10 T 21/2012 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství a za tyto trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Stěžovatel podal dne 27. dubna 2015 k okresnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení. Okresní soud usnesením ze dne 26. října 2016 č. j. 10 T 21/2012-487 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení.
Stížnost stěžovatele proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu o obnově řízení byla usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 23. ledna 2017 č. j. 50 To 32/2017-502 zamítnuta.
Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem ze dne 1. listopadu 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 vyhověl a rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. ledna 2017 č. j. 50 To 32/2017-502 zrušil. Krajskému soudu Ústavní soud vytknul to, že o návrhu stěžovatele nerozhodoval ve veřejném zasedání a nevypořádal se dostatečně s navrhovaným provedením důkazu výslechem svědka T. L.
Krajský soud usnesením ze dne 14. března 2018 č. j. 50 To 32/2017-544 stížnost obviněného proti usnesení okresního soudu opětovně zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil stěžovatelem navržené důkazy a odmítl provést některé z nich, konkrétně výslech svědka T. L. a spokojil se s písemným prohlášením tohoto svědka.
Stěžovatel má za to, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu ohledně provedení tohoto důkazu. Dále obsáhle uvádí další námitky, týkající se průběhu předcházejícího trestního řízení.
Stěžovatel má za to, že nebyla řádně objasněna projednávaná věc a nebyl řádně zjištěn skutkový stav a zdůrazňuje, že výslech svědka L. je zásadní pro obnovu řízení. V neposlední řadě též namítá, že se orgány činné v trestním řízení řádně nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozeného P. V.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze
a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud připomíná, že účelem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení není přezkoumat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení o obnově z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení sp. zn. II. ÚS 1364/10 ze dne 9. 6. 2010 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56].
Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené
v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy (již cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08).
V posuzované věci stěžovatel uvedl v návrhu na obnovu řízení jako novou skutečnost výslech svědka T. L. a poškozeného P. V., rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a zejména poškozeného P. V., z nichž údajně vyplývá, že stěžovatel poškozeného neudeřil.
Okresní soud zhodnotil provedené důkazy, a to zejména výslech poškozeného V. a dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení, neboť navržení svědci již byli všichni vyslechnuti u hlavního líčení a soud považoval tyto návrhy na opakovaný výslech za nadbytečné. Sám poškozený V. poukázal na velký časový odstup od posuzované události a vysvětlil tak rozpory mezi původní odpovědí a výpovědí v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 154/2013.
Okresní soud tedy konstatoval, že jde o důkazy, jež nezakládají důvody pro povolení obnovy řízení.
Krajský soud se se závěrem okresního soudu ztotožnil a též nepovažuje předložené návrhy za nové skutečnosti, jež by mohly odůvodnit povolení obnovy řízení. Ve veřejném zasedání po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu krajský soud na základě návrhu stěžovatele doplnil dokazování písemným notářsky ověřeným prohlášením svědka T. L. ze dne 27. ledna 2017. Krajský soud konstatoval, že prohlášení koresponduje s výpovědí svědka učiněnou při hlavním líčení u okresního soudu dne 21. září 2012 (č. l. 256h). Písemné prohlášení dle krajského soudu nepředstavuje novou skutečnost či důkaz, která by mohla sama či ve spojení s jinými skutečnostmi či důkazy odůvodnit jiné, než pravomocné rozhodnutí.
Návrh na provedení výslechu poškozeného P. V. krajský soud zamítl s odůvodněním, že poškozený byl vyslechnut při veřejném zasedání konaném u okresního soudu dne 26. dubna 2016, okresní soud se s touto výpovědí relevantně vyrovnal a se závěry okresního soudu uvedenými v jeho rozhodnutí se krajský soud ztotožňuje.
Krajský soud konstatuje, že okresní soud dospěl ke správným skutkovým a právním závěrům, a proto stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů a nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelova námitka porušení práva na soudní ochranu tím, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu ohledně provedení důkazu výslechem svědka V., není relevantní. Stěžovatel navrhl provedení důkazu písemným notářsky ověřeným prohlášením navrženého svědka, což krajský soud provedl. Pokud z něj učinil jiné závěry, než očekával stěžovatel, neznamená to porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud dle názoru Ústavního soudu ve svém odůvodnění rozhodnutí patřičně vyložil, z jakých důvodů tuto výpověď nepovažuje za tzv. novotu.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Ústavní soud uzavírá, že soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, přičemž postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní, takže neshledal důvod je jakkoli přehodnocovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu