ECLI:CZ:US:2018:4.US.1805.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1805/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Libuše Simmrové, zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou, sídlem V Aleji 23, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 29 Cdo 5170/2016-693, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, doplněnou podáními ze dne 24. 7. 2017 a dne 28. 11. 2017, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ domáhá nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu družstevního bytu a garáže. V průběhu řízení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nepřipustil zastoupení stěžovatelky obecným zmocněncem, Ing. Václavem Simmerem, proti čemuž se stěžovatelka odvolala, a proti potvrzujícímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podala dovolání. Krajský soud usnesením ze dne 30. 10. 2013 č. j. 32 Cm 206/99-605 zastavil dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, vrchní soud usnesením ze dne 11. 8. 2014 č. j. 11 Cmo 3/2014-618 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Proti potvrzujícímu rozhodnutí vrchního soudu podali stěžovatelka a Ing. Václav Simmer dovolání. Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1, 2 o. s. ř. (ve vztahu k dovolání stěžovatelky) a podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. (ve vztahu k dovolání vedlejšího účastníka). Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky trpělo vadou, pro kterou nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud poukázal na ustanovení §237 o. s. ř., které zavazuje dovolatele vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakého důvodu, což se nestalo, neboť stěžovatelka v dovolání k přípustnosti dovolání ničeho neuvedla. Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud posoudil jako dovolání podané osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
II.
Argumentace stěžovatelky
V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy s tím, že krajský a vrchní soud pochybily, když nepřipustily, aby Ing. Václav Simmer byl obecným zmocněncem stěžovatelky, a zároveň zastavily řízení o dovolání pro nezaplacení soudního poplatku za situace, kdy stěžovatelka byla od placení soudních poplatků již dříve osvobozena. Stěžovatelka upozornila, že pro účely dovolacího řízení byla poučena o povinnosti být právně zastoupena, avšak o tom, že má opravit i jiné vady, ji soud nepoučil. Ona sama informovala právního zástupce o nedostatcích tzv. blanketního dovolání, nicméně právní zástupce na její upozornění nereagoval a nedal jí vědět, jaká opatření učinil. Stěžovatelka dále navrhla, aby se Ústavní soud vypořádal i s délkou trvání řízení a vyslovil právní názor, zda věc může být ústavně konformně rozhodována před příslušným soudem prvního a druhého stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud při posouzení splnění procesních předpokladů řízení rozlišil, že ústavní stížnost výslovně směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu v celém rozsahu (srov. výrok "Dovolání se odmítají"), tj. proti rozhodnutí, jímž dovolací soud rozhodl jak o dovolání stěžovatelky, tak i dovolání Ing. Václava Simmera.
Ústavní stížnost podaná stěžovatelkou proti usnesení, jímž dovolací soud rozhodl o dovolání podaném stěžovatelkou, byla podána včas, stěžovatelka je k jejímu podání oprávněná, neboť byla účastníkem řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Naproti tomu ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení, jímž dovolací soud rozhodl o dovolání podaném Ing. Václavem Simmerem, představuje návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu neopravňuje stěžovatelku k podání ústavní stížnosti za jinou fyzickou osobu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné ústavní stížnosti
K ověření stěžovatelčiných tvrzení si Ústavní soud vyžádal z Nejvyššího soudu kopii dovolání stěžovatelky ze dne 20. 11. 2014 včetně jeho doplnění ze dne 21. 11. 2014 a s obsahem obou listin se seznámil.
Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť stěžovatelka (byť řádně zastoupená advokátem) nesplnila požadavky stanovené zákonem a neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení §237 o. s. ř. byl podle jejího názoru splněn. Zjištění Nejvyššího soudu, že ohledně předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelka neuvedla ničeho, pročež dovolání trpí vadou, pro kterou nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, je závěrem, který stěžovatelka v ústavní stížnosti nepopřela.
Ústavní soud připomíná, že zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a nelze ho opomenout. Ústavní soud chápe, že právní otázky spojené s problematikou přípustnosti dovolání nemohou být samotné stěžovatelce, která nemá právnické vzdělání, srozumitelné. Leč právě proto, aby byla v dovolacím řízení řádně chráněna její práva, zakotvuje příslušný procesní předpis povinné zastoupení dovolatele advokátem, který je garantem správnosti podaného dovolání. V posuzované věci byla stěžovatelka v řízení před Nejvyšším soudem zastoupena advokátem, na kterém bylo, aby uvážil, zda a jakým způsobem doplnit dovolání v zájmu ochrany práv svého klienta.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu vady spočívající v neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání plně odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, verifikované i stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyložil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Námitku o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) stěžovatelka spojila se zrušením napadeného usnesení dovolacího soudu, jímž bylo řízení o dovolání stěžovatelky ukončeno. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal jakoukoliv právní funkci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97 ze dne 16. 10. 1997, U 16/9 SbNU 445). Nic takového stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila a Ústavní soud se proto tvrzenou nepřiměřeností délky dovolacího řízení nezabýval, neboť by za dané situace nemohl vůči Nejvyššímu soudu efektivně zasáhnout. Ústavní soud připomíná, že domáhat se přezkumu přiměřené délky celkového, dosud neskončeného, soudního řízení vyžaduje nejen zcela jiné stížnostní žádání (jde o jiný zásah orgánu veřejné moci), ale i prokázání vyčerpání (odlišných) procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu