ECLI:CZ:US:2018:4.US.1852.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1852/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Terezy Vlachové, zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 30 Cdo 2514/2017-190, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2016 č. j. 1 Co 159/2015-143 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2015 č. j 25 C 3/2013-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ladislavy Ryšavé, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, soudní ochranu, zdraví a zdravotní péči a na ochranu soukromého života, a že jimi byla také porušena ústavněprávní zásada, že meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem.
2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala určení, že vedlejší účastnice zasáhla do jejích osobnostních práv, konkrétně do práva na zdraví a na soukromí, tím, že jako poskytovatelka péče v odbornosti porodní asistentka s oprávněním poskytovat domácí péči jí odmítla bez zákonného důvodu poskytnout domácí zdravotní péči při fyziologickém porodu v jejím vlastním sociálním prostředí. Současně žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl s tím, že není ve smyslu §237 občanského soudního řádu přípustné, a rovněž rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze namítla porušení shora označených základních práv a svobod (a ústavní zásady) s tím, že ústavní stížnost následně doplní. To se však nestalo, i když soudce zpravodaj ještě vyčkal více jak tři měsíce po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti (zde ke dni 28. 5. 2018). Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval (již např. usnesení ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. I. ÚS 676/06 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že zákonná lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti a její faktické prodlužování stanovováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné, což platí zejména pro konkrétní okolnosti posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž porušení bylo stěžovatelkou v ústavní stížnosti namítáno, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
8. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, obecné soudy se stěžovatelčinou věcí náležitě zabývaly, když její žalobu a následně podané opravné prostředky projednaly, rozhodly o nich a svá rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily. Ústavní soud tak prima facie nemá, co by jim z hlediska práva na soudní ochranu či spravedlivý proces mohl vytknout.
9. Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na zdraví, zdravotní péči a ochranu soukromého života, k němu by v daném případě mohlo dojít za předpokladu, že by obecné soudy vadně posoudily otázku, zda vedlejší účastnice jako porodní asistentka byla oprávněna (a povinna) poskytovat pomoc při domácích porodech. Její věcné posouzení jak z pohledu práva "podústavního", tak i ústavního (opírající se mj. o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 12. 2014 ve věci Dubská a Krejzová proti České republice, stížnosti č. 28859/11 a 28473/12), přitom žádné zřetelné známky protiústavnosti nenese, a proto ani v tomto ohledu Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit.
10. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu