ECLI:CZ:US:2018:4.US.1892.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1892/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Petry Novákové (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 18 Co 75, 76/2018-620, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 11. 2017, č. j. 25 Nc 11/2013-565, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2017, č. j. 25 Nc 11/2013-578, a doplňujícího usnesení ze dne 31. 1. 2018, č. j. 25 Nc11/2013-590, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a dále vedlejších účastníků a) nezletilého Pavla Nováka (jedná se o pseudonym), b) nezletilého Petra Nováka (jedná se o pseudonym), c) Jana Nováka (jedná se o pseudonym), takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel včas a řádně podanou ústavní stížnost, kterou stěžovatelka brojí proti výše uvedeným rozhodnutím, neboť podle jejího přesvědčení byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka je matka dvou nezletilých chlapců (narozeni 2007 a 2009) a v srpnu 2012 opustila společnou domácnost vedenou s vedlejším účastníkem c) [dále jen "otec" nebo "vedlejší účastník"] v reakci na přetrvávající domácí násilí. Za násilné jednání vůči stěžovatelce byl vedlejší účastník odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, byl mu rovněž uložen zákaz kontaktu se stěžovatelkou a přiblížení se k ní nejblíže na 200 metrů, vyjma úředních jednání.
Po rozchodu uzavřeli rodiče před orgánem sociálně právní ochrany dětí dohodu ohledně styku otce se syny o sudých víkendech s přespáním ze soboty na neděli.
V únoru 2013 byl předběžným opatřením styk otci zakázán pro podezření z pohlavního zneužívání dětí. Za tento skutek byla následně odsouzena třetí osoba, sdílející v rozhodné době s otcem bydlení. Otec byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, obžaloby byl však zproštěn.
V červnu 2014 požádal otec o úpravu styku s nezletilými formou asistovaného styku či prostřednictvím Skype, s čímž stěžovatelka nesouhlasila a trvala na úplném zákazu styku.
Nalézací soud napadeným rozsudkem z listopadu 2017 upravil styk dětí s otcem asistovanou formou v poradenském zařízení (arcidiecézní charita) v rozsahu jedné hodiny jednou za čtrnáct dní a uložil stěžovatelce povinnost děti řádně připravit, ve stanovenou dobu je v charitě předat, a následně vyzvednout. Dále nalézací soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 25 500 Kč. Odvolací soud výše uvedený rozsudek ve všech napadených výrocích potvrdil.
Stěžovatelka vznáší ve své stížnosti námitky proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, které je podle jejího názoru v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatelka uvádí rovněž, že se oba soudy nevypořádaly se všemi jejími tvrzeními a neodůvodnily neprovedení jí navrhovaných důkazů. Vedle výhrad k dokazování namítá stěžovatelka také porušení práva na práci v souvislosti se skutečností, že průběh asistovaného styku byl určen na každé liché pondělí v době od 13 do 14 hodin. V ústavní stížnosti stěžovatelka také navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a žádá přiznání náhrady nákladů řízení.
Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud zkoumá, zda v řízení nebyla porušena základní práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele a zda jsou rozhodnutí jako celek spravedlivá.
Ústavnímu soudu nenáleží v řízení o ústavní stížnosti hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum ve věcech péče soudu o nezletilé se soustředí zejména na to, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy; aktivita v tzv. nesporném řízení přitom nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud. Dále Ústavní soud zkoumá, zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka svůj zatvrzelý postoj k absolutnímu zákazu styku dětí s otcem odůvodňuje incidentem z roku 2012 a viní z něj otce, přestože v jeho případě nebylo trestní stíhání pro zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku ani zahájeno a přestože ze znaleckých posudků, které byly v souvislosti vyšetřováním v přípravném řízení vypracovány, nevyplynuly žádné závěry o jeho případné sexuální deviaci či traumatizaci dětí. Stěžovatelka sama přitom před obecnými soudy nerozporovala, že v době před ukončením vztahu s vedlejším účastníkem byly jeho rodičovské vazby k dětem standardní.
Ústavní soud se v minulosti vícekrát vyjadřoval k možnosti omezení styku nepečujícího rodiče s dítětem. Dospěl přitom k závěru, že "[z]ájmem dítěte je vždy zachování vazeb s oběma rodiči. Hrozba fyzického násilí ze strany rodiče je přitom srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem. ... Úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody" (viz nález ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17, bod 28).
Jestliže tedy obecné soudy dospěly po rozsáhle provedeném dokazování k závěru, že vzhledem k neprokázání násilí páchaného na dětech ze strany vedlejšího účastníka se jeví jako nejvhodnější forma o navázání zpřetrhaného kontaktu nezletilých s jejich otcem tzv. asistovaný ("řízený") styk ve čtrnáctidenním intervalu o rozsahu jedné hodiny, a svá rozhodnutí vždy pečlivě odůvodnily, nelze jim v tomto ohledu nic vytknout.
Namítá-li stěžovatelka, že nalézací soud vycházel ze stanoviska soudní znalkyně, která zkoumala pouze osobnost otce, děti osobně neviděla a své závěry opřela o dříve vypracované posudky, je třeba zdůraznit, že nové znalecké posudky ve vztahu ke stěžovatelce a dětem nebyly v nalézacím řízení vypracovány právě z důvodu jejího odporu a odmítání součinnosti, pro které jí byla uložena i pořádková pokuta.
Stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje také ve skutečnosti, že děti nebyly před obecnými soudy vyslechnuty. Z jejich vyjádření při opakovaných pohovorech s orgánem sociálně právní ochrany dětí podle ní jednoznačně vyplývá, že si styk s otcem v jakékoli podobě nepřejí. Jak ovšem správně uvedl opatrovnický soud, orgán sociálně právní ochrany dětí měl vždy k dispozici pouze jednostranné informace stěžovatelky a k pohovorům s nezletilými docházelo s odstupem od jejich posledního kontaktu s vedlejším účastníkem, který byl s ohledem na věk nezletilých již natolik značný, že děti osobu otce ze svého života již zcela vytěsnily. S tímto zdůvodněním lze souhlasit. Z obecně platného požadavku výslechu dítěte před soudem, vyplývajícího z čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, jakož i z §100 odst. 3 občanského soudního řádu, nelze dovozovat, že by úkolem obecných soudů bylo přijmout názor dítěte nekritickým způsobem a nezkoumat stav věci provedením jiných důkazů, které uzná za vhodné a které dle vlastní úvahy zhodnotí (podobně viz např. usnesení ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2446/17). Názor dítěte lze v případě potřeby zjistit i prostřednictvím jiných důkazů než jeho výslechem. Obecné soudy v projednávané věci náležitě zdůvodnily, z jakých konkrétních důkazů názor dětí zjistily (písemné záznamy pohovorů s dětmi) a proč jejich výslech považují za nadbytečný.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dohoda rodičů ohledně styku není možná kvůli postoji stěžovatelky. V daném případě lze vyjádřit jistou dávku pochopení pro odpor stěžovatelky komunikovat s vedlejším účastníkem s ohledem na dříve páchané domácí násilí vůči její osobě. Děti však mají dva rodiče a je jejich základním právem i zájmem stýkat se s oběma, nevylučují-li to objektivní okolnosti, ohrožení jejich bezpečí či zdraví. Zde je opět třeba dát za pravdu obecným soudům, které ve svých rozhodnutích opakovaly, že v případě jednu hodinu trvajícího asistovaného styku nemůže nezletilým ze strany vedlejšího účastníka hrozit žádné nebezpečí. V této souvislosti je také na místě připomenout, že meritorní rozhodnutí v opatrovnických věcech zpravidla nejsou neměnná a dle aktuálního vývoje situace a potřeb dítěte (zde dětí) nelze do budoucna vyloučit jinou úpravu jeho (jejich) poměrů.
Ohledně tvrzení o nevykonatelnosti rozsudků obecných soudů z důvodu toho, že asistenční zařízení není účastníkem řízení a nelze mu proto ukládat povinnosti, Ústavní soud uvádí, že rozsudkem nalézacího soudu bylo upraveno oprávnění otce stýkat se s nezletilými v uvedeném rozsahu a povinnost umožnit realizaci tohoto oprávnění byla uložena stěžovatelce, nikoliv asistenčnímu zařízení. Podstatou asistovaného styku je nalezení neutrálního prostředí, na jehož půdě může být styk realizován. V ideálním případě by takové prostředí měl být schopen zajistit sám stát, což dlouhodobě nečiní, a je proto třeba hledat řešení náhradní. Pracoviště arcidiecézní charity se v tomto ohledu jeví jako vhodné místo realizace asistovaného styku a nelze předpokládat, že by výkon rozhodnutí obecných soudů měl být ze strany tohoto zařízení ohrožen, je-li jednou z hlavních náplní jeho činnosti rodinné krizové poradenství.
K tvrzenému porušení práva na práci ve smyslu čl. 26 Listiny Ústavní soud závěrem dodává, že obsahem uvedeného základního práva je povinnost státu vyvinout úsilí k zajištění práce zájemcům o ni, což stát činí aktivní politikou zaměstnanosti. S tímto obsahem základního práva na práci je námitka stěžovatelky mimoběžná. Lze sice připustit, že čas realizace asistovaného styku zvolený nalézacím soudem může pro výkon práce stěžovatelky znamenat jistou komplikaci, Ústavní soud však v tomto ohledu připomíná ustanovení §241 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel s rozvržením pracovní doby povinen vyjít vstříc zaměstnankyni pečující o děti. K doprovodné otázce eventuálního zameškání povinné školní docházky chlapců Ústavní soud beze zbytku odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků.
Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu