ECLI:CZ:US:2018:4.US.1960.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1960/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti příkazům k domovní prohlídce vydaných Okresním soudem v Teplicích dne 30. května 2018 č. j. 0 Nt 2027/2018-3 a 0 Nt 2028/2018-3, za účasti Okresního soudu v Teplicích, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených příkazů k domovní prohlídce, jejichž vydáním byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Teplice, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), vede pod sp. zn. KRPU-106772-46/TČ-2018-040972 trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterých se měl neznámý pachatel dopustit tak, že překonal zámek bytu poškozeného, neoprávněně do něj vnikl a odcizil z něj trezor s hotovostí ve výši 300 000 Kč. Z výsledků vyšetřování, shrnutých v návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce, vyplynulo, že pachatelem by mohl být stěžovatel, který byl identifikován sousedem poškozeného (na základě fotografie na facebookovém profilu stěžovatele), nepřímo pak i další svědeckou výpovědí. Poškozený potvrdil, že stěžovatel měl vědomost o přítomnosti vysoké finanční hotovosti a o nepřítomnosti poškozeného v bytě.
3. Návrhům Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") vyhověl. Podle napadených příkazů se prohlídka měla provést v bytě stěžovatele a v garáži, kterou stěžovatel užívá. Podle okresního soudu vyplývá z výše uvedených skutečností podezření, že v prohledávaných prostorách se mohou nacházet věci související s trestnou činností, přičemž je není možné zajistit jinak než provedením prohlídek. Bez této prohlídky není možné zahájit stěžovatelovo opodstatněné trestní stíhání. Prohlídku je zároveň třeba provést jako tzv. neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť v případě prodlení hrozí odstranění nebo zničení důkazů. Podle protokolu o provedení domovní prohlídky odňal policejní orgán stěžovateli dvě účtenky a tzv. kšiltovku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla respektována judikatura Ústavního soudu. Odůvodnění napadených příkazů jsou nedostatečná a vnitřně rozporná. Ke dni podání ústavní stížnosti nebyl stěžovatel obviněn. Domovní prohlídka byla dle stěžovatele zneužita k tomu, aby byly teprve opatřeny jakékoliv důkazy proti stěžovateli. Sama soudkyně v napadeném příkazu přiznala, že důkazní situace neumožňuje obvinit stěžovatele. Takový postup považuje stěžovatel za protiústavní. Nepostačuje-li důkazní situace k mírnějšímu zásahu do ústavních práv (vznesení obvinění), nemůže být dle stěžovatele dostatečná k zásahu daleko závažnějšímu (domovní prohlídce). Domovní prohlídku nelze dle stěžovatele chápat jako institut k zajištění podkladů pro zahájení trestního stíhání. V případě stěžovatele nebyly splněny podmínky, které na neodkladné prohlídky klade judikatura Ústavního soudu. Odůvodnění napadených příkazů hodnotí stěžovatel jako velmi plytké, vnitřně rozporné a nekorespondující s faktickou situací. Uvedený výklad podmínek neodkladnosti, spočívající v hrozbě, že zadržený obviněný bude ničit důkazy, považuje stěžovatel za svévolný. Domovní prohlídka pak žádné výsledky nepřinesla a proti stěžovateli nebylo vzneseno žádné obvinění. Navíc dle stěžovatele nebylo nařízení prohlídky v souladu s principem proporcionality, neboť skutkové okolnosti případu neospravedlňují takto výrazný zásah do stěžovatelových práv. Soud přitom přehlížel skutečnosti hovořící ve stěžovatelův prospěch (např. chování poškozeného). Vzhledem k tomu, že došlo k zabavení některých věcí, je zřejmé, že zásah do stěžovatelových práv trval i po ukončení prohlídky. Tyto věci nebyly stěžovateli doposud vráceny. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že v jeho věci došlo k procesním úkonům v tak rychlém časovém sledu, že soudce nemohl rozhodné okolnosti řádně zvážit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené příkazy k domovní prohlídce, zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování stěžovatelových práv a přikázal mu obnovit stav před tímto porušením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Dle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí neodporují jeho dřívější judikatuře. Okresní soud oba příkazy odůvodnil zcela konkrétně ve vztahu ke stěžovateli, jakož i hledaným věcem. Vycházel přitom z konkrétních skutkových zjištění, která v daný moment zakládala důvodné podezření o stěžovatelově účasti na trestné činnosti. Jde zejména o několik korespondujících svědeckých výpovědí, z nichž jednou byl stěžovatel přímo identifikován. Nařízení domovní prohlídky tak nelze hodnotit jako nepodložené. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým názorem, dle nějž nedostatečná důkazní situace k zahájení trestního stíhání musí nutně vést k protiprávnosti nařízení domovní prohlídky. Oba instituty plní zcela odlišný účel. Smyslem domovní prohlídky je získat více poznatků o prověřované nebo vyšetřované trestné činnosti a vyplnit tak mezery v neúplné skutkové konstrukci orgánů činných v trestním řízení, které již nelze vyplnit jiným způsobem. Přesně takový účel domovní prohlídka v dané věci sledovala, neboť jiným způsobem nebylo možné zjistit, zda stěžovatel, jako osoba důvodně podezřelá, odcizené věci neukrývá na prohledávaných místech. Skutečnost, že policejní orgán před prohlídkami nezahájil stěžovatelovo trestní stíhání, nehodnotí Ústavní soud jako protiprávní. Naopak je takový postup v souladu se zásadou šetření práv dotčených osob, neboť s trestním stíháním se pojí další povinnosti obviněných osob. Je proto zcela na místě zahajovat jej až v okamžiku, kdy již nelze bez samotného obvinění očekávat získání dalších poznatků, jako tomu bylo v předmětné věci.
8. Z ústavněprávního hlediska pak obstojí rovněž odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti nařízených prohlídek. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že splnění této povinnosti nelze hodnotit přehnaně formalistickým, zevšeobecňujícím pohledem, nýbrž s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem každého konkrétního případu [srov. např. nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297) nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3850/12]. Úvahy soudu není třeba dalece rozvádět např. tam, kde nutnost provedení daného úkonu jako tzv. neopakovatelného je přímo z popsaných skutkových okolností snadno odvoditelná pro každou osobu s běžnými znalostmi fungování orgánů činných v trestním řízení a chování pachatelů trestných činů. Za takovou okolnost Ústavní soud považuje i to, že hledanými věcmi jsou především peněžní prostředky, s nimiž lze velmi snadno téměř neodhalitelně manipulovat. Takové okolnosti vyplývají dle Ústavního soudu i z popisu skutkového stavu v napadených rozhodnutích. Jejich odůvodnění tak Ústavní soud považuje v tomto směru za ústavně přijatelné. Vzhledem ke skutkové jednoduchosti dané věci pak Ústavní soud považuje za pouhou nepodloženou spekulaci, že k vydání příkazů došlo tak rychle, že se okresní soud neměl šanci s podklady řádně seznámit.
9. Vytknout okresnímu soudu nelze ani porušení principu proporcionality zásahu do práv trestním řízením dotčených osob. Z popisu skutkových okolností je zřejmé, že následkem prověřované trestné činnosti byla značná majetková škoda (zhruba 300 000 Kč). Nejde tedy o bagatelní delikt a užití institutu domovní prohlídky je v takovém případě zcela namístě.
10. Domáhá-li se stěžovatel vrácení zabavených věcí, resp. se domnívá, že konkrétní věci mu byly zabaveny neoprávněně (v rozporu s příkazem k prohlídce), musí tento svůj nárok uplatňovat u orgánů nadřízeným policejnímu orgánu v dané trestní věci. Tím je obecně v první řadě dozorující státní zástupce dohlížející na zákonnost celého trestního řízení a zejména postupu policie ve vztahu k právům dotčených osob. Pokud došlo k odnětí věcí na základě ústavně konformního příkazu k domovní prohlídce, lze se jejich vrácení u Ústavního soudu domáhat teprve na základě vyčerpání prostředků v rámci trestního řízení (zejména tedy podnětu státnímu zástupci, který je primárně kompetentní posoudit nutnost dalšího zadržování odňatých věcí). V tomto směru je tedy ústavní stížnost předčasná.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a v části blíže rozvedené sub 10 podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu