ECLI:CZ:US:2018:4.US.2015.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2015/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Michala Malíka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 4618/2017-87, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/18, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku daňového řízení podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným postupem, ve znění pozdějších předpisů. Nalézací soud vyhověl žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 2. června 2016, č. j. 26 C 54/2015-49, uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli 43 750 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení ve výši 20 570 Kč.
Městský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozsudek soudu I. stupně, žalobu zamítl v plném rozsahu a druhým výrokem uložil žalobci nahradit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 2 400 Kč. Odvolací soud tak rozhodl rozsudkem ze dne 27. února 2017, č. j. 53 Co 343/2016-76.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 4618/2017-87, odmítl. Rozhodl tak proto, že dovoláním byl napaden výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a z hlediska dovolacího řízení jde tedy o tzv. bagatelní věc, (napadeným výrokem rozhodnuto o částce 43 750 Kč). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neobsahovalo podle dovolacího soudu zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v řízení proto nebylo možné pro jeho vady v uvedeném rozsahu pokračovat.
Proti usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel včas ústavní stížnost a navrhl jeho zrušení. Podle přesvědčení stěžovatele bylo dovolání v jeho věci přípustné, protože napadl jediný výrok rozsudku Městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o změně dvou výroků rozsudku nalézacího, a podle něj nelze přijmout jiný smysluplný výklad, než že se peněžité částky obsažené ve dvou výrocích musí sečíst. Součet obou částek již referenční hranici 50 000 Kč přesahuje a dovolání bylo podle stěžovatele přípustné.
Ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci - s výjimkou námitky nesprávného posouzení hranice bagatelní věci dovolacím soudem, které je podle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud přesvědčení stěžovatele nesdílí a pro stručnost odkazuje na odůvodnění dovolacího soudu, v němž je vysvětleno, proč je nutné považovat předmětný spor za bagatelní věc. V rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat žádný exces, který by měl ve svém důsledku znamenat porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Podle§238 odst. 1 písm. c) není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Náklady řízení se přitom v právní teorii i praxi považují za příslušenství pohledávky a žádné účelové sčítání požadované jistiny a nákladů řízení, jehož se domáhá stěžovatel, nepřichází v úvahu. Dovolání navíc směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o 43 750 Kč a stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady 2 400 Kč, takže ani součet těchto dvou částek hranici 50 000 Kč nepřevyšuje. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil i to, proč se nemohl zabývat výrokem, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud může ve výjimečných případech vyhovět ústavní stížnosti i v bagatelní věci, která však musí mít mimořádné kvantitativní nebo kvalitativní vlastnosti, což není případ věci souzené. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto Ústavní soud odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu