ECLI:CZ:US:2018:4.US.2027.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2027/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Dobroslava Španěla, zastoupeného Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2018, č. j. 12 Co 15/2018-237 a č. j. 12 Co 17/2018-241, ze dne 29. 3. 2018, č. j. 12 Co 16/2018-243, č. j. 12 Co 18/2018-246 a č. j. 12 Co 19/2018-249, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 10. 2017, č. j. 90 EXE 480/2015-189, č. j. 90 EXE 480/2015-190, č. j. 90 EXE 480/2015-191, č. j. 90 EXE 480/2015-192 a č. j. 90 EXE 480/2015-193, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku jako účastníků řízení a Zdeňka Hudce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení výše nadepsaných rozhodnutí, kterými podle něj bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě pověření Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 1. 2015, č. j. 90 EXE 480/2015-19, je na majetek stěžovatele vedena soudním exekutorem JUDr. et Mgr. Jiřím Leskovjanem pod sp. zn. 189 EX 13372/15 exekuce pro uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka ve výši 9 919 Kč s příslušenstvím. Exekučním titulem je přisouzená cena díla za položení podlahy provedeného vedlejším účastníkem k objednávce stěžovatele.
Napadenými usneseními Okresního soudu v Blansku byly postupně zamítnuty návrhy stěžovatele na zastavení exekuce, příp. byla řízení o návrhu stěžovatele zastavena. Krajský soud v Brně jako soud odvolací tato rozhodnutí napadenými usneseními převážně potvrdil, některé zamítavé výroky pouze dílčím způsobem změnil tak, že řízení zastavil.
Stěžovatel porušení svých práv spatřuje v ignoraci důkazů, že vedlejší účastník od začátku zneužíval soudní řízení vůči stěžovateli jakožto spotřebiteli. Brojí proti postupu nalézacího soudu ohledně provedeného dokazování, hodnocení znaleckých posudků a výslechu znalce. Exekučnímu řízení pak vytýká přehnaný formalismus spočívající v tom, že exekuční soud obsahově nepřezkoumal předchozí průběh řízení a exekuční titul, k čemuž v rozporu s platným zněním občanského soudního řádu nenařídil jednání, a dále že řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce zastavil pro překážku věci rozsouzené. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepředvídatelná a v rozporu s právním státem.
Ústavní soud po seznámení s ústavní stížností a jejím doplněním dospěl k závěru, že byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je rovněž přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Předně nutno konstatovat, že výše vymáhané pohledávky je bagatelní a jako taková zpravidla není způsobilá dosáhnout ústavně právního rozměru. Spolu s příslušenstvím a všemi náklady řízení již však celková vymáhaná částka může bagatelní hranici překračovat, proto Ústavní soud neodmítl posouzení ústavní stížnosti bez dalšího.
Ústavní soud je ochráncem ústavnosti a spolu s obecnými soudy také ochráncem základních práv a svobod. Nepřísluší mu přehodnocovat závěry přijaté obecnými soudy, nespatřuje-li v jejich postupu extrémní vybočení z ústavně právních principů spravedlivého procesu, jako např. zákaz přepjatého formalismu, požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí, možnost účastníků navrhovat důkazy a vyjádřit se k věci apod. Žádné takové ani jiné pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů. Přestože řízení před obecnými soudy se již nachází ve fázi exekuční, vrací se stěžovatel svou argumentací k průběhu řízení před nalézacím soudem, aniž by bylo možné vytýkaná pochybení (i pokud by k nim skutečně došlo) v exekučním řízení napravit. Stěžovatel se přitom proti exekučnímu titulu podáním ústavní stížnosti nebránil a neuvádí ani důvody, pro které by tak v minulosti učinit nemohl. Jeho nynější výtky k průběhu meritorního řízení se tak jeví jako opožděné.
Napadeným rozhodnutím obecných soudů nelze ničeho vytknout. Oba soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, zejména krajský soud vypořádal námitku stěžovatele, proč v exekučním řízení nebylo nařízeno jednání k provedení jím navrhovaných důkazů, proč v zásadě nelze v exekučním řízení zpochybňovat správnost exekučního titulu a proč nelze v zastavení řízení o návrhu stěžovatele na zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené spatřovat přepjatý formalismus. V podobném duchu byly již námitky stěžovatele Ústavním soudem v minulosti vypořádány usnesením ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 520/17, k čemuž Ústavní soud dále nemá co dodat.
Na tomto závěru Ústavního soudu nic nemění ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, z něhož stěžovatel mylně dovozuje paušální příkaz exekučnímu soudu, aby vždy obsahově přezkoumával průběh řízení ve věci samé. Přestože Ústavní soud v uvedené věci skutečně dovodil, že výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu může být zastaven také z důvodu toho, že jím dochází k popření základních principů právního státu a ke zjevné nespravedlnosti, vyřčený závěr reagoval na v souzené věci rozhodné konkrétní a specifické okolnosti případu, jež jsou odlišné od případu stěžovatele. Stěžovatel v nynější věci není osobou handicapovanou či jinak znevýhodněnou a nebylo mu v meritorním řízení upřeno právo před soudem jednat a vyjadřovat se k věci. Jeho pohled na věc pouze nebyl obecnými soudy akceptován a vyhodnocen jako zjevná nespravedlnost.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu