ECLI:CZ:US:2018:4.US.2053.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2053/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem, sídlem Zahradní 1297, Zlín - Malenovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 6 Tdo 305/2018-24, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2017 č. j. 2 To 174/2017-517 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. dubna 2017 č. j. 4 T 82/2016-452, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako jednatel obchodní společnosti prodal automobil v jejím vlastnictví, avšak peníze, které za prodej obdržel, si ponechal pro vlastní potřebu, čímž uvedené obchodní společnosti způsobil škodu 197 700 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k peněžitému trestu 50 000 Kč a byla mu stanovena povinnost nahradit uvedenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě svědeckých výpovědí (zejména druhého jednatele uvedené společnosti) a listinných důkazů prokazujících dílčí přesuny majetku. Těmito důkazy byla dle okresního soudu rovněž zcela vyvrácena stěžovatelova obhajoba, dle níž předal uvedenou částku druhému jednateli, avšak došlo ke ztrátě písemného potvrzení o tomto úkonu. Nepřímým důkazem je dle soudu i skutečnost, že stěžovatel se pokusil občanskoprávní rovinu sporu vyřešit mimosoudním vyrovnáním.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelem uplatněné námitky nespadají dle Nejvyššího soudu pod žádný dovolací důvod. V závěrech soudů nižších stupňů přitom není přítomen tzv. extrémní rozpor. Skutková konstrukce odsuzujících rozhodnutí z provedených důkazů vyplývá a popsané jednání naplňuje všechny znaky trestného činu zpronevěry.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy jeho odsouzení postavily na zcela nekritickém převzetí výpovědí dvou zaujatých svědků, které nebyly konzistentní a jednoznačné. Hodnocení důkazů ze strany soudů bylo provedeno výběrovým, nekomplexním a v podstatě svévolným způsobem. Navzdory zjevným pochybnostem o pravdivosti usvědčujících důkazů uznaly soudy stěžovatele vinným. Tyto pochybnosti vyjádřila v odvolacím řízení dokonce sama státní zástupkyně, když odsouzení označila za předčasné. Soudy dále nepřípustně hodnotily stěžovatelovu snahu o občanskoprávní smírné vyřešení vzájemných závazků jako doznání se k trestnému činu. Z výše uvedeného vyplývá dle stěžovatele, že v závěrech soudů je přítomen tzv. extrémní rozpor. Soudy se dále nezabývaly možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe. I pokud by byl skutek, jak byl popsán, prokázán, postačovalo by dle stěžovatele uplatnění odpovědnosti v rámci občanskoprávního řízení. Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze předkládá svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy obsáhlým dokazováním vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi svědků a listinné důkazy o přesunu částek z bankovních účtů). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Není v kompetenci Ústavního soudu hodnotit, nakolik je stěžovatelova obhajoba věrohodná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevně vyplývá, že soudy neopřely závěr o vině stěžovatele toliko o výpověď stěžovateli nenakloněných svědků, ale i z dalších důkazů, ať už listinných nebo zcela nezaujatých svědků potvrzujících vedlejší okolnosti. Za pochybení nelze označit ani přihlédnutí ke stěžovatelovu jednání v občanskoprávním řízení, jemuž soudy (vzhledem k místu, jež ve výčtu důkazů zabírá, jakož i slovní formulaci, jíž hodnocení tohoto důkazu popisují) v celkové důkazní konstrukci navíc nepřisuzovaly významné postavení. Nelze přisvědčit ani námitce, že by se soudy nezabývaly společenskou škodlivostí daného skutku a z ní vyplývající možnosti aplikace subsidiarity trestní represe. Takové hodnocení je přinejmenším nepřímo obsaženo již v odsuzujícím rozsudku okresního soudu (viz str. 12).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu