ECLI:CZ:US:2018:4.US.2068.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2068/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 4 Tdo 240/2018-28 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2017 č. j. 12 To 332/2017-247, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2017 č. j. 3 T 74/2017-214 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že po předchozí hádce v rámci dlouhodobě napjatých vztahů v rodině napadl v jeho obydlí pěstí svého dědu, čímž mu způsobil trvalé poškození zraku. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného a odborného zkoumání jeho zdravotního stavu.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Většina v dovolání uplatněných námitek se dle Nejvyššího soudu míjí s dovolacími důvody, neboť stěžovatel toliko předkládá vlastní verzi skutkového děje. V hodnocení obecných soudů není přítomen žádný extrémní rozpor. Odůvodnění soudů nižších stupňů je dle dovolacího soudu přesvědčivé a vypořádává se se všemi námitkami obhajoby. Napjaté vztahy v rodině nemohly ani dle Nejvyššího soudu odůvodnit útok takové intenzity, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Jednání tak nemohlo být posouzeno jako nutná obrana či jako tzv. útok z omluvitelné pohnutky. Úmyslné zavinění soudy dovodily v tomto směru správně z intenzity a způsobu vedeného útoku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly a měl být buď zproštěn obžaloby, anebo odsouzen pro nedbalostní delikt. Stěžovatel jednal dle svého názoru pouze v nutné obraně. Soudy jednostranně vycházely z tvrzení poškozeného, přestože je v něm řada rozporů a nejasností. Závěrům soudů pak odpovídá pouze výpověď poškozeného, v průběhu řízení měněná. Stěžovatel poukazuje na osobnost poškozeného, který členy své rodiny psychicky týral a dopouštěl se i fyzických výhružek. Soudy nezjistily v celém řízení žádnou skutečnost, pro kterou by nemělo být uvěřeno verzi stěžovatele. Příliš velký důraz je dle stěžovatele kladen na výpověď družky poškozeného, která u incidentu nebyla a veškeré poznatky má jen zprostředkovaně od poškozeného. Část úvah soudů zůstala nepodepřena jakýmkoliv důkazem. Soudy tedy vůbec nezohlednily kontext celkové situace a zejména nevhodné jednání poškozeného. Konečně ve vypjaté situaci neměl stěžovatel představu o tom, že by mohl poškozenému takovýto způsobem ublížit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze předkládá námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami obsáhle vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze předkládá svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného a zkoumání jeho zdravotního stavu). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Základem skutkové konstrukce soudů bylo, že stěžovatel zcela nepřiměřeně zareagoval ve vypjaté atmosféře rodinných vztahů, když silným přímým úderem pěstí do obličeje ohrozil zdraví podstatně staršího poškozeného (rok narození 1931). Úmyslné zavinění pak soudy dovodily především z toho, že útok byl veden do obličejové části hlavy, a to silným mladým mužem vůči podstatně staršímu (a slabšímu) člověku. Stěžovatel si tak musel být možných následků vědom. Ani Ústavní soud nepovažuje za nutné vést v tomto směru jakékoliv konkrétní dokazování. Nebezpečí způsobu prováděného útoku a rozdíly v tělesné konstituci obou účastníků incidentu jsou dle Ústavního soudu naprosto zřejmé. Soudy si byly stěžovatelem namítaného problematického chování poškozeného vědomy (zohlednily ho při ukládání trestu), v souladu s trestněprávní úpravou však dovodily, že tato skutečnost nezbavuje stěžovatele viny za jeho jednání. Z provedených důkazů pak nevyplynulo, že by v kritickou chvíli byl vůči stěžovateli veden jakýkoliv útok (jehož by poškozený bez pomoci či použití zbraně nebyl v podstatě ani schopen) takové intenzity, aby to mohlo ospravedlnit zjištěné jednání (srov. zejména §29 a §146a trestního zákoníku). Závěry učiněné obecnými soudy tak neshledal Ústavní soud v tomto směru za ústavně nepřijatelné (viz sub 8).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu