ECLI:CZ:US:2018:4.US.2095.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2095/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. dubna 2018 č. j. 1 VZT 713/2013-630 a postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského státního zastupitelství v Praze, souvisejícím s poskytováním doplňkových informací v extradičním řízení proti stěžovateli, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal jednak zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a dále vyslovení protiústavnosti a sjednání nápravy u postupu Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v souvislosti s poskytováním tzv. dodatkových informací a doplnění podle §193 odst. 7 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), v extradičním řízení probíhajícím proti stěžovateli před orgány Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Spojené království").
2. Z k ústavní stížnosti přiložených kopií listin z předmětného trestního řízení Ústavní soud zejména zjistil, že stěžovatel se podáním ze dne 12. 12. 2017, označeným jako "Podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb.", obrátil na vrchní státní zastupitelství, jakožto dohledové státní zastupitelství ve stěžovatelově trestní věci. V jeho odůvodnění velmi obsáhle a v podstatě totožně jako v ústavní stížnosti namítá, že městské státní zastupitelství, jakožto dozorové státní zastupitelství ve stěžovatelově trestní věci, porušilo stěžovatelova práva tím, že poskytlo britským orgánům tzv. dodatkové informace podle §193 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, neboť to dle uvedeného ustanovení může učinit pouze soud.
3. Dne 17. 4. 2018 vypracovalo vrchní státní zastupitelství napadené vyrozumění. V jeho odůvodnění uvedlo, že stěžovatelovo podání bylo v souladu s §16a odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, vyhodnoceno jako podnět k výkonu dohledu, který je však obsahově shodný s tím, jenž stěžovatel podal dne 18. 12. 2015 a 18. 2. 2016, které byly vyhodnoceny a obsáhle odůvodněny jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nejprve obecně namítá, že dozorová státní zástupkyně v jeho věci jedná ultra vires tím, že poskytuje informace justičním orgánům Spojeného království, ačkoliv tuto pravomoc svěřuje zákon výhradně soudu. Tím zároveň došlo k odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci, neboť ten nyní nevykonává zákonem mu svěřené pravomoci. K tomuto nezákonnému postupu dochází pouze ve stěžovatelově případě, čímž je rovněž porušen princip rovnosti před zákonem.
5. Podrobněji stěžovatel poukazuje na to, že dle vnitrostátní i evropské právní úpravy je to jen soud, kdo může poskytovat informace v předávacím řízení a který má toto celé řízení pod dohledem. Tyto závěry dle stěžovatele vyplývají i z nedávné judikatury Soudního dvora Evropské unie. Obdobná úprava pak platí i pro řízení týkající se států mimo Evropskou unii. Stejné závěry stěžovatel dovozuje i z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a odborné literatury. Dále stěžovatel dokládá, že v jiných obdobných věcech k tomuto nezákonnému postupu nedocházelo, neboť informace do zahraničí vždy předával český soud.
6. Dále stěžovatel poukazuje na nesprávnosti uvedené v předchozím usnesení Ústavního soudu a vyjádřeních orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud nesprávně uvedl, že o informace žádá soud Spojeného království, přestože podle práva a praxe tak činí orgán Crown Prosecution Service, který v řízení ve Spojeném království zastupuje orgán dožadujícího se státu, v daném případě český soud. Svou povahu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci pak tyto informace neztrácí pouze z toho důvodu, že jsou soudu předkládány "nepřímo" prostřednictvím uvedeného zvláštního orgánu. Rovněž tak je ve starších rozhodnutích chybně uváděno, že o doplňkové informace bylo požádáno přímo státní zastupitelství. Žádost ze Spojeného království naopak obdržel soud, avšak nepochopitelně na ní reagovalo státní zastupitelství. Další žádosti pak šly přes Nejvyšší státní zastupitelství. Ovšem skutečnost, že cizozemský orgán žádá o poskytnutí informací nepříslušný český orgán, nemůže založit jeho zákonnou příslušnost. Dále stěžovatel konstatuje, že posílány byly bezpochyby tzv. dodatkové informace a nikoliv informace jiného druhu. Starší rozhodnutí dále nesprávně uvádí, že právní úprava umožňuje rovněž jiné "formy komunikace" mezi orgány různých států, než jen poskytování dodatkových informací. Dle stěžovatele je to však pouze a jen příslušný soud, který může uvedené informace poskytovat. Pomoc mezinárodních organizací je v tomto směru dle stěžovatele irelevantní. Pokud by dodatkové informace mohl poskytovat i jiný orgán, stal by se §193 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci obsolentním. Argumentace ve starších rozhodnutích tak vede k obcházení tohoto ustanovení a potlačení kontrolní role soudu nad celým procesem předávání. Na koho se cizozemský orgán obrátí s žádostí o informace, je pak v tomto směru irelevantní. Stěžovatel poukazuje na to, že britské soudy založily své rozhodnutí téměř výhradně na informacích dodaných státním zastupitelstvím, neboť vycházely z principu vzájemné důvěry panující mezi orgány členských států Evropské unie. Ve svých rozhodnutích upřednostnily tvrzení (a to i nepravdivá) státního zastupitelství před tvrzeními obhajoby.
7. Nadto stěžovatel uvádí obsáhlé příklady dodatkových informací, poskytnutých dozorovým státním zastupitelstvím, a jejich věcné nesprávnosti, kterou následně převzaly i britské soudy do svých rozhodnutí. Samo státní zastupitelství hovoří ve svých přípisech o poskytování dodatkových informací. Dle stěžovatele není státní zastupitelství nestranným orgánem trestního řízení, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Vstupem do pravomocí soudu dochází dle stěžovatele k narušení principu rovnosti zbraní.
8. Následně stěžovatel namítá, že dohledové státní zastupitelství nesprávně posoudilo jeho podnět, když jej označilo za totožný z předchozím podnětem. V něm však nebyla obsažena žádná argumentace ohledně postupu ultra vires ze strany dozorového státního zastupitelství. Nadto se takovou (nevznesenou) argumentací dohledové státní zastupitelství vůbec nezabývalo. Navíc předchozí podání stěžovatel vůbec neadresoval dohledovému státnímu zastupitelství. Tomu se dostalo do rukou prostřednictvím obvodního soudu, který mu jej postoupil. Podnět k dohledu z prosince 2017 navíc obsahuje řadu nových skutečností, důkazů a právních argumentů, začasté objevených až po vyřízení předchozího podání. Stěžovateli tak byl odepřen prostředek výkonu dohledu státního zastupitelství, přestože jej judikatura Ústavního soudu hodnotí jako jeden z prostředků nápravy porušení základních práv a svobod.
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zásah Ústavního soudu může stále odvrátit porušení stěžovatelova práva na svobodu pohybu a pobytu, k němuž došlo nezákonným předáním nesprávných informací britským soudům. Zároveň zásah Ústavního soudu zajistí stěžovateli právo na zákonného soudce v rámci extradičního řízení. Předchozí usnesení Ústavního soudu nemá precedenční význam, a to i z toho důvodu, že Ústavní soud neměl při předchozím rozhodování všechny materiály a důkazy. Z uvedeného důvodu stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní projednání podané ústavní stížnosti.
10. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené vyrozumění a zároveň vyslovil, že městské státní zastupitelství je povinno se zdržet v řízení podle §192 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci dalších zásahů do ústavně zaručených práv a svobod, zejména je povinno zdržet se podávání dodatkových informací a doplnění podle §193 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, a dále je povinno bez zbytečného odkladu informovat příslušné britské orgány, že nelze přihlížet k žádným informacím, které městské státní zastupitelství poskytlo v rozporu s českým právem. Dále má Ústavní soud vyslovit, že obvodní soud je povinen bez zbytečného odkladu informovat příslušné britské orgány, že je jediným českým orgánem, který je oprávněn poskytovat jakékoliv dodatkové informace a doplnění ve stěžovatelově trestní věci s tím, že žádné takové informace doposud neposkytl a žádný jiný český orgán je poskytnout nemůže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. V první řadě musel Ústavní soud posoudit, zda vrchní státní zastupitelství porušilo stěžovatelova procesní práva tím, že jeho podnět věcně neprojednal, neboť jej považoval za obsahově totožný jako podnět předchozí. Stěžovatel v tomto směru namítá, že vrchní státní zastupitelství přehlédlo, že starší podnět neobsahoval argumentaci ohledně jednání ultra vires ze strany dozorové státní zástupkyně, a tím stěžovateli odepřelo právo na vypořádání těchto námitek. S tímto stěžovatelovým názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. Z vyrozumění vrchního státního zastupitelství ze dne 11. 4. 2016 č. j. 1 VZT 713/2013-322 a dokonce ze samotného nového podnětu stěžovatele ze dne 12. 12. 2017 (srov. bod 6 podnětu) je zřejmé, že vrchní státní zastupitelství se v minulosti s totožně uplatněnými námitkami (ohledně možného postupu ultra vires) explicitně zabývalo. V tomto směru tedy porušení stěžovatelových práv shledáno nebylo.
14. Z toho pak vyplývá, že všechny ostatní námitky jsou pouhým zopakováním, resp. rozvedením námitek uplatněných (a vypořádaných) v minulosti, jimiž se už dokonce zabýval i Ústavní soud [srov. usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1908/16 (U 13/82 SbNU 811); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Fakticky se tak stěžovatel domáhá obnovy řízení o jeho starší ústavní stížnosti, neboť předmět nové ústavní stížnosti je s tou starší v podstatě totožný (odlišný je pouze v části týkající se posledního, nemeritorního vyrozumění vrchního státního zastupitelství). Ústavní soud neshledal důvod se od vyslovených závěrů jakkoliv odchylovat a zaujímat k dané problematice odlišné stanovisko. Na odůvodnění uvedeného usnesení lze plně odkázat. Žádná z předložených nových skutečností není dle Ústavního soudu takové povahy, aby mohla odůvodnit odlišné rozhodnutí v již vyřešené otázce spolupráce při poskytování informací.
15. Toliko nad rámec výše uvedeného Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelova argumentace postrádá dle Ústavního soudu i materiální ústavněprávní rozměr. Postupem, proti němuž stěžovatel obsahově brojí, vůči němu nevystupovaly ani městské státní zastupitelství ani obvodní soud jako orgány veřejné moci. Poskytováním informací cizozemským orgánům nedochází ze strany českých orgánů k bezprostřednímu tvrzenému mocenskému zásahu do ústavních práv stěžovatele (tedy práva na ochranu osobní svobody a práva na spravedlivý proces, případně soudní ochranu). Stěžovatel se totiž nachází plně pod právní mocí cizozemských orgánů, konkrétně orgánů Spojeného království, a ty jsou plně zodpovědné za dodržování stěžovatelových ústavních práv (vyplývajících zejména z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i práv vyplývajících z práva Evropské unie. I kdyby tedy výše popsaným postupem došlo k porušení zákona České republiky (konkrétně §193 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), nezakládá takové pochybení porušení stěžovatelových ústavních práv, neboť zmíněné ustanovení vůbec neupravuje mocenský vztah mezi orgány veřejné moci a jednotlivci nacházejícími se pod pravomocí českých orgánů. K soudní ochraně zmíněných práv stěžovatele (právo na nezávislý soud, spravedlivý proces, ochranu osobní svobody, ochranu svobody pohybu, atd.) jsou v současné situaci stále povolány zejména britské soudy, případně jiné orgány. Před nimi probíhá řízení o omezení stěžovatelových ústavních práv a české orgány v tomto řízení nejen nevystupují mocensky, ale nemají ani formální postavení účastníka řízení. Naopak stěžovatel je účastníkem tohoto řízení, nota bene s kvalifikovanou právní pomocí. Aktuálním zásahem by tak Ústavní soud nejen zasáhl výhradně do oblasti podústavního práva, ale fakticky by i nahrazoval činnost příslušející cizozemskému soudnímu orgánu, jehož úkolem bylo zajistit stěžovateli veškerou ochranu jeho ústavních práv na území Spojeného království. Toliko na závěr se sluší poznamenat, že jediným dopadem případného stěžovatelova vydání do České republiky bude běžný průběh trestního řízení s plnou ochranou stěžovatelových ústavních práv, a to i ze strany Ústavního soudu. V takové situaci lze jen obtížně českým justičním orgánům cokoliv vytknout.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu