ECLI:CZ:US:2018:4.US.2096.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2096/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky SEPA CREDIT s. r. o. se sídlem v Praze 9, Náchodská 762/65, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 4 As 42/2018-29, a Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 11/2017-103, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, 1) Městského úřadu Nepomuk a 2) Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 A 11/2017-103, zamítl stěžovatelčinu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), kterého se měl dopustit vedlejší účastník 1) tím, že "[...] podal pod č. j. DOP/25667/2016-BoM ze dne 8. 12. 2016 návrh na zápis poznámky do katastru nemovitostí ,o zahájení vyvlastňovacího řízení´", a vedlejší účastník 2) tím, že "[...] následně vyhověl žalovanému č. 1 a poznámku na LV č. X1 pro k. ú. Polánka u Kasejovic a na LV č. X2 pro k. ú. Kasejovice zapsal." Krajský soud uvedl, že žalované jednání vedlejších účastníků je nesporné, není však nezákonné ani způsobilé zasáhnout do vlastnického práva stěžovatelky, neboť poznámka v katastru nemovitostí nemá konstitutivní charakter, nýbrž slouží pouze k signalizaci nebo vyznačení skutečnosti či poměru, který se vztahuje k určité nemovitosti anebo osobě.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 4 As 42/2018-29, zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou. Zejména uvedl, že vyvlastňovaný nesmí nakládat s dotčenými pozemky či stavbami nikoli proto, že vyvlastňovací úřad uvědomil katastrální úřad o zahájení vyvlastňovacího řízení, nebo proto, že katastrální úřad o tom učinil poznámku do katastru nemovitostí, nýbrž proto, že byl zákonným způsobem uvědomen o zahájení řízení a poučen o jeho následcích. Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na ustálenou judikaturu k této problematice.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 18. 6. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále namítá porušení rovnosti v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Zásah spatřuje zejména v tom, že obecné soudy aprobovaly nezákonný postup správních orgánů, které vyznačily na příslušném LV poznámku o zahájení vyvlastňovacího řízení. Podle stěžovatelky k tomu neměly oprávnění, neboť vedly správní řízení podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 268/2015 Sb. (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), avšak v ustanovení §17 odst. 2 zákona se neuvádí, že se věcné břemeno zřizuje podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Dále stěžovatelka namítá, že řízení o zřízení věcného břemene trvá již šest let, což stěžovatelku poškozuje a naopak zvýhodňuje Plzeňský kraj, který pozemky odmítl vykoupit za tržní cenu a nyní na ni vyvíjí nátlak. Trváním zápisu poznámky fakticky dochází k vyvlastnění pozemků v rozporu se zákonem a bez náhrady, neboť stěžovatelka nemůže s pozemky volně disponovat.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci (prozatím) nezjistil, byť si je vědom závažnosti a "citlivosti" předmětného řízení o zřízení věcného břemene pro vlastníka nemovité věci. Uvedené řízení však dosud nebylo ukončeno a samotný zápis poznámky provedený podle zákona nezasahuje takové závažnosti, aby Ústavní soud musel zasahovat.
Stěžovatelčina argumentace postrádá ústavně právní rozměr a je především opakováním toho, co již bylo namítáno v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud však není další instancí obecné justice. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti obecných soudů - nic takového Ústavní soud v posuzované věci v jejím současném stadiu nezjistil. Obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.
Stěžovatelka se brání proti zápisu poznámky v katastru nemovitostí o probíhajícím řízení, jehož předmětem je zřízení věcného břemene ve smyslu §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Obecné soudy logicky dospěly k závěru, že žalované jednání vedlejších účastníků řízení není způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, neboť poznámka v katastru nemovitostí nemá konstitutivní charakter a sama o sobě nebrání v dispozici v dotčenými pozemky. K námitce absence zákonného zmocnění k zápisu poznámky do katastru nemovitostí odkázaly na judikaturu, podle které se použije i na řízení podle §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích zákon o vyvlastnění, neboť to plyne z jeho povahy a zvláštní právní úprava v posuzovaném případě jeho aplikaci nevyloučila ve smyslu §1 odst. 2 zákona o vyvlastnění (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2013, č. j. 4 As 7/2012-82).
S ohledem na vše shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu