ECLI:CZ:US:2018:4.US.2108.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2108/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., IČ 46347267, se sídlem v Brně, Křižíkova 2989/68a, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 5363/2017-371, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 18 Co 199/2016-343, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 34 C 16/2014-270, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků a) JUDr. Tomáše Floreána, b) Mgr. Karola Floreána, c) Mgr. Nataši Floreánové, d) Mgr. Oľgy Šimonové, e) Ing. Danici Mislovičové, CSc., f) Ing. Milana Dvořáka, g) Věry Žákové, h) Alexandry Anny Harvison, ch) Gabriely Kisner, i) Ing. Zuzany Němcové, j) Danici Jarjabkové, k) Jaroslavy Šípkové, l) Mgr. Jiřího Reinbergera, m) Hany Prouskové, n) Evy Žilové, o) PhDr. Ireny Hrabětové, CSc., p) Ing. Dagmar Kalmusové, q) Ing. Maxmiliány Hněvkovské, r) Mgr. Alexandry Dvořákové, s) MUDr. Radomíra Nosáľa, DrSc., t) Ing. arch. Ivici Hvizdové, u) Ing. Aleše Nosáľa, v) prof. MUDr. Márii Šustrové, CSc. a w) MUDr. Miloše Nosáľa, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba na znovuprojednání restitučního nároku vedlejších účastníků podle zákona o půdě proti stěžovatelce, o němž bylo v roce 2013 kladně rozhodnuto Státním pozemkovým úřadem.
Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jež zdůvodňuje mj. nevymahatelností a nicotností napadených rozhodnutí, jelikož vlastnické právo k předmětným pozemkům pozbyla v roce 2000 v rámci zpeněžení konkursní majetkové podstaty. Pozdějším rozhodnutím pozemkového úřadu tak stěžovatelka podle svého mínění nemůže být označena za osobu povinnou k vydání pozemků ve smyslu zákona o půdě. Platnost převodu vlastnického práva ze stěžovatelky na nabyvatele (obchodní společnost DACHING, s. r. o., dále jen "nabyvatel") podle zákona o konkursu a vyrovnání přitom podle stěžovatelky s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nemůže být zpochybňována ve smyslu blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Stěžovatelka se dále vymezuje vůči posouzení obecných soudů, zda předmětné pozemky byly či nebyly způsobilé vydání ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) a §11 odst. 6 zákona o půdě. Námitky stěžovatelky vznesené před Ústavním soudem celkově pokračují ve stejném duchu jako v řízení před obecnými soudy všech stupňů.
Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí shledává stížnost stěžovatelky sice přípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, leč zjevně neopodstatněnou.
Jak stěžovatelka správně uvedla ve svém podání, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud extrémně nevybočily ze zásad spravedlivého procesu, požívajících ústavně právní ochrany. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
K posouzení otázky, zda jsou dotčené pozemky způsobilé vydání podle zákona o půdě, nemá Ústavní soud co dodat, neboť jde o otázku podústavního práva, k jejímuž řešení jsou povolány obecné soudy, před kterými také proběhlo potřebné dokazování. Obecné soudy své poslání splnily beze zbytku, žalobu stěžovatelky řádně projednaly a své závěry náležitě a dostatečně srozumitelně odůvodnily. Potvrdily tak závěr Státního pozemkového úřadu, že stěžovatelka je podle zákona o půdě osobou povinnou k vydání předmětných pozemků vedlejším účastníkům jakožto oprávněným osobám.
Jak obecné soudy správně uvedly, pro uvedený výrok je nerozhodné, zda stěžovatelka v danou chvíli byla vlastníkem a držitelem předmětných pozemků, či nikoli. Úlohou obecných soudů v daném řízení bylo posoudit nárok restituentů ke dni účinnosti zákona o půdě, což bylo jejich rozhodnutími splněno. Posouzení otázky vlastnictví (tedy především otázky platnosti převodu vlastnictví kupní smlouvou v rámci zpeněžení konkursní majetkové podstaty stěžovatelky) je potenciálně věcí jiného občanskoprávního řízení, bude-li k návrhu aktivně legitimované osoby zahájeno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje judikaturu Ústavního soudu k restitučním nárokům a vypořádání případné kolize vícero ústavních principů či základních práv. Je si tedy vědoma pohledu Ústavního soudu, který nároky plynoucí z titulu vypořádání majetkových křivd spáchaných komunistickým zločinným režimem zásadně upřednostňuje nad nároky, s nimiž mohou stát restituční nároky v kolizi (srov. např. i stěžovatelkou citovaný nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16). Stěžovatelka přitom nadále argumentuje ve prospěch platnosti převodu pozemků na nabyvatele, z čehož dovozuje nemožnost jejího označení jako osoby povinné k vydání pozemků podle zákona o půdě. I v této souvislosti však musí Ústavní soud zopakovat, že otázka vlastnictví pozemků a platnosti kupní smlouvy mezi nabyvatelem a konkursním správcem stěžovatelky nemá na postavení stěžovatelky jako povinné osoby podle zákona o půdě vliv a v uvedeném řízení před obecnými soudy proto nebyla a ani nemohla být posuzována. Poukaz na zásadu materiální publicity a dobré víry v zápis katastru nemovitostí na podporu tvrzení o současném vlastnickém právu nabyvatele je proto nepřiléhavý.
Jen nad rámec uvedeného Ústavní soud činí poznámku k otázce dobré víry stěžovatelky, potažmo nabyvatele předmětných pozemků. Stěžovatelka i před Ústavním soudem uvádí, že o nároku restituentů nebyla zpravena ani restituenty samotnými, ani pozemkovým úřadem. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (s. 6) však plyne, že v řízení byla prokázána korespondence mezi právní předchůdkyní stěžovatelky (Královopolská strojírna, s. p.) i stěžovatelkou samotnou a vedlejšími účastníky (jejich právními předchůdci) z let 1991 a 1992. Není proto nadále udržitelné tvrzení stěžovatelky, že o potenciálním nároku restituentů k předmětným pozemkům v době převodu pozemků na nabyvatele nevěděla.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu