ECLI:CZ:US:2018:4.US.2122.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2122/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. 7 Tdo 404/2018-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2018 č. j. 8 To 433/2017-164 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. října 2017 č. j. 11 T 91/2017-121, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Těch se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že s dalším pachatelem vnikla v Brně za použití násilí do cizí chaty, odkud odcizili různé věci, a o dva dny později vnikli na cizí pozemek, kde byli přistiženi a následně na útěku z místa činu zadrženi hlídkou Městské policie Brno. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud na základě výpovědi druhého pachatele, který byl trestním příkazem odsouzen v jiném řízení, výpovědí svědků, úředních záznamů a lékařského zkoumání stěžovatelčina stavu po činu.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry městského soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení soudů neshledal dovolací soud žádný, natož pak extrémní rozpor. Většina námitek pak nespadala pod žádný dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že soudy v její věci nepřipustily další dokazování, zejména pak konfrontaci se spoluobžalovaným, která by pomohla vypořádat vzájemný rozpor mezi jejich tvrzeními. Stěžovatelka od počátku tvrdila, že na předmětný pozemek vstoupila jen proto, že od druhého obžalovaného chtěla podat vodu. Mohlo u ní tedy dojít k tzv. jednání v omylu. Soudy ani nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, že stěžovatelka je invalidní a jen stěží mohla uvedené předměty odcizit. K této skutečnosti soud nepřipustil důkazy tzv. pachovou zkouškou a daktyloskopickým zkoumáním. Tím vyloučily provedení důkazu ve prospěch stěžovatelky. Stěžovatelka dále namítá, že v jejím případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Soudy nepřihlédly ani k tomu, že spoluobžalovaný změnil ohledně stěžovatelčina jednání výpovědi, když její účast začal dosvědčovat až později u hlavního líčení. Existuje tak trestní příkaz, jímž byl odsouzen tento obžalovaný za to, že spáchal uvedené trestné činy sám, a následně rozsudek proti stěžovatelce, kde je uvedeno, že je spáchala rovněž ona. Dle stěžovatelky soudy porušily rovněž zásadu in dubio pro reo. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje již dříve uplatněné námitky, aniž by však jakkoliv reflektovala, že soudy se s nimi obsáhle vypořádaly. Jak vyplývá z výše uvedeného, není úkolem Ústavního soudu v takové situaci do činnosti soudů zasáhnout. Soudy velmi přesvědčivě a úplně popsaly důkazní situaci, jakož i důvody, pro které neshledaly žádné pochybnosti o stěžovatelčině vině. Ústavní soud nemůže tento hodnotící proces sám nahrazovat. Stěžovatelčina obhajoba byla přesvědčivě vyvrácena, včetně tvrzení o nesrovnalosti mezi trestním příkazem, jímž byl odsouzen druhý pachatel, a napadenými rozhodnutími (srov. str. 3 usnesení krajského soudu).
10. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou osobu vinnou trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soud ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001). Pro použití zmíněné maximy (dovozované však z čl. 40 odst. 2 Listiny), které se stěžovatelka dovolává, však v dané věci nebylo místo, neboť obecné soudy všechny ostatní skutkové verze vyloučily jako zcela nevěrohodné. Přitom nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení postupovaly způsobem, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu (viz sub 8, jak z hlediska provedeného dokazování, tak z hlediska dodržení pravidel pro odvolací řízení a dovolací řízení.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu