ECLI:CZ:US:2018:4.US.2162.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2162/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Mgr. Ludmily Vajglové, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze, Boleslavská 13, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. 3. 2018, č. j. 15 Co 139/2016-354, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníka řízení, a Jaroslavy Soldátové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo v převážné části potvrzeno prvostupňové zamítnutí její žaloby na určení aktiv dědictví ke dni smrti zůstavitele. Stěžovatelce se podle obecných soudů nepodařilo prokázat tvrzenou duševní chorobu zůstavitele, která by darovací smlouvy, uzavřené mezi zůstavitelem a vedlejší účastnicí, činila neplatnými pro nedostatek náležitostí vůle. Stěžovatelka se cítí být zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právu na "rovnost zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
První rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 5271/2016-337, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka brojí ústavní stížností přímo proti výše uvedenému, ve věci již druhému rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že její dovolání proti prvnímu z rozsudků odvolacího soudu ve věci bylo citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
S tímto názorem však Ústavní soud nemůže souhlasit. Z článku 4 Ústavy i judikatury Ústavního soudu vyplývá, že základní práva a svobody jsou pod ochranou celé soudní moci, nikoli jen Ústavního soudu. Z toho plyne, že přípustnost dovolání může založit také tvrzené porušení základních práv a svobod (srov. k tomu např. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 59; či usnesení ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 1317/16, bod 8). Ústavní soud proto předloženou stížnost považuje za nepřípustnou.
První rozsudek odvolacího soudu ve věci byl dovolacím soudem zrušen beze zbytku a odvolací soud tak novým (napadeným) rozhodnutím reagoval na původní odvolání v celém jeho rozsahu při respektu k závaznému právnímu názoru vyjádřenému dovolacím soudem. Stěžovatelka byla ostatně v záhlaví uvedeném rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání poučena standardním způsobem. Nelze ponechávat na vlastní úvaze účastníka řízení, zda má smysl podávat další dovolání či nikoli, tj. zda dovolání účastníka řízení je či není přípustné - tato úvaha nepřísluší nikomu jinému než Nejvyššímu soudu. Byť se požadavek Ústavního soudu na opakované podání dovolání může jevit jako pouhý formální krok, jde o nezbytnost odpovídající zásadě subsidiarity ústavní stížnosti.
Pokud otázku přípustnosti dovolání stěžovatelka vyhodnotila sama s odkazem na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu, nedostála své povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, než s touto stížností obrátila na Ústavní soud.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2018
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj