ECLI:CZ:US:2018:4.US.2197.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2197/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. et Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem se sídlem Havelkova 89/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 377/2018-38 ze dne 28. 3. 2018, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 68 To 211/2017-1023 ze dne 11. 10. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 2 T 110/2014-978 ze dne 3. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 110/2014, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem téhož soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 trestního zákoníku a zločinu křivého obvinění dle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že předstíral poskytnutí půjčky duševně slabému poškozenému za účelem získání výtěžku z prodeje bytu matky poškozeného (druhé poškozené) jako zástavy. Následně, po odhalení jeho trestné činnosti zmocněncem poškozených, podal ve snaze odvrátit pozornost orgánů činných v trestním řízení trestní oznámení, v němž vylíčil poškozeného jako podvodníka. Za právě uvedené byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na tři roky a šest měsíců.
Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání státního zástupce i stěžovatele zamítl, stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní předně namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, které spatřuje v postupu krajského soudu, jenž usnesením č. j. 68 To 262/2015-847 ze dne 27. 1. 2016 zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu a instruoval jej, jak má hodnotit důkazy a jaké závěry z nich má vyvozovat.
Dalším okruhem námitek stěžovatel míří proti skutkovým zjištěním soudů s tím, že podrobně popisuje, proč v daném případě nastal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv také v tom, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a to bez řádného odůvodnění. V případě navrženého svědka O. K. soudy tento důkaz neprovedly s vysvětlením, že je na věci zainteresován, ačkoli jiní svědci byli bezpochyby také zainteresováni a k jejich výslechu došlo.
Stěžovatel dále brojí proti popisu skutku ve skutkové větě, který považuje za nejasný a nesrozumitelný. Za klíčovou považuje stěžovatel otázku, zda byl schopen rozeznat duševní slabost poškozeného, soudy se však touto okolností dostatečně nezabývaly. Stěžovatel také namítá, že jeho jednání není trestným činem a mělo být řešeno v civilním řízení. Konečně stěžovatel argumentuje, že odsouzením pro trestný čin bylo porušeno jeho právo na svobodnou volnu povolání, neboť nyní nemůže vykonávat činnost znalce z důvodu nesplnění podmínky bezúhonnosti.
Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby soudce zpravodaj obstaral vyjádření účastníků řízení podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádří se Ústavní soud prvně k tomu, proč tak učiněno nebylo. Je ustálenou praxí Ústavního soudu, že k rozhodnutí podle §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu se zpravidla vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení nevyžadují. Pouze při meritorním rozhodování se vyjádření vyžadují vždy.
Uvedená praxe vychází mimo jiné ze smyslu a účelu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a z rozlišování mezi meritorním a nemeritorním (či kvazimeritorním) rozhodováním o ústavních stížnostech. Smyslem §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je zajištění jednak (především) toho, aby měl Ústavní soud pro své rozhodnutí dostatek podkladů, jednak toho, aby měly dotčené subjekty možnost přednést své argumenty v řízení, které se jich dotýká. Možnost postupu dle uvedeného ustanovení naopak nelze vnímat jako právo stěžovatele, aby mu např. soudy znovu vysvětlily důvody svých rozhodnutí.
V případě odmítnutí ústavní stížnosti z procesních či kvazimeritorních důvodů přitom obvykle další podklady pro rozhodnutí potřeba nejsou, neboť odmítnutí ústavní stížnosti je dáno objektivními skutečnostmi (např. zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti), případně je z předložené argumentace a napadených rozhodnutí (či z vyžádaných spisů) zjevné. Pokud ústavní stížnosti není vyhovováno, vytrácí se opodstatnění trvat na tom, aby měly dotčené osoby a orgány možnost se k ní vyjádřit.
Tento výklad odpovídá i požadavkům procesní ekonomie řízení, neboť automatické vyžadování vyjádření by bezúčelně prodlužovalo a prodražovalo řízení před Ústavním soudem. Reálně by tím navíc patrně došlo k vyprázdnění §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť nelze rozumně očekávat, že bude v kapacitách např. obecných soudů (jako nejčastějších účastníků řízení) seznámit se podrobně s každou ústavní stížností, kterou jim Ústavní soud zašle, pakliže by zasílal např. i stížnosti nepřípustné či opožděné. Ročně by Ústavní soud musel vyžadovat vyjádření k více než čtyřem tisícům ústavních stížností.
Ve vztahu k nyní posuzované věci soudce zpravodaj, potažmo IV. senát Ústavního soudu, potřebu obstarání dalších podkladů nad rámec vyžádaného spisu okresního soudu neshledal. Stěžovatel navrhl postup podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu s ohledem na svou námitku, že odvolací soud zasahoval do hodnocení důkazu nalézacím soudem. Důvody opakovaných kasačních rozhodnutí odvolacího soudu jsou nicméně v těchto rozhodnutích, která jsou obsahem vyžádaného spisu, podrobně uvedeny.
Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu okresního soudu tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pravomoc Ústavního soudu zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v nyní posuzované věci nedošlo.
V první řadě je nutno odmítnout námitku porušení práva na svobodnou volbu podnikání. Stěžovatel byl v trestním řízení uznán vinným ze spáchání trestných činů, a pokud byl postup orgánů činných v trestním řízení v souladu s ústavním pořádkem (viz dále), nemůže Ústavní soud napadená rozhodnutí rušit jen proto, že stěžovatel bude potenciálně omezen ve výkonu činností vyžadujících bezúhonnost. Spatřuje-li stěžovatel porušení čl. 26 odst. 1 Listiny v odepření možnosti vykonávat činnost znalce, musí se ochrany svých práv domáhat jinou cestou.
Za neopodstatněnou je nutno označit i námitku dovolávající se subsidiarity trestní represe. Činnost, které se stěžovatel dopustil, vykazuje velmi vysoký stupeň společenské škodlivosti a mohla mít u poškozených závažné následky (od těch je zachránila patrně jen sestra poškozeného, která kontaktovala právníka, čímž zabránila, aby poškození skončili na ulici). Hovořit zde o tom, že jde o "soukromoprávní vztah věřitele a dlužníka" není na místě. To, že za účelem spáchání trestného činu stěžovatel uzavřel několik smluv, automaticky nedělá z jeho činu otázku ryze civilního práva.
Ústavní soud neshledává (v ústavní rovině; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 520/14 ze dne 23. 9. 2014) ani tvrzené nedostatky skutkové věty. Ve výroku odsuzujícího rozsudku je srozumitelně popsáno, jaká jednání jsou stěžovateli kladena za vinu a jakých trestných činů se jimi dopustil. Vyjádřeny jsou v nich i naplněné znaky obou trestných činů (viz i str. 8 usnesení Nejvyššího soudu).
Stěžovatel přikládá otázce duševní slabosti poškozených (resp. své schopnosti ji rozeznat) klíčový význam, ačkoli mu již krajský soud vysvětlil, že tento znak by byl významný především v případě jiné právní kvalifikace. Stejně tak krajský soud stěžovateli zopakoval, na základě čeho bylo prokázáno, že stěžovatel duševní slabosti poškozeného vědomě využil a uvedl jej v omyl, ze kterého chtěl následně na úkor poškozených profitovat (viz str. 12 a 13). Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí krajského i okresního (str. 17 a násl.) soudu v této otázce odkazuje. To ostatně platí i pro další námitky stran skutkového stavu, jehož přezkum Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, ledaže by shledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. O tom však nemůže být v tomto případě řeč (viz k tomu i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, str. 9 a 10).
Namítá-li stěžovatel neprovedení některých důkazů, připomíná Ústavní soud, že je na trestních soudech, aby rozhodly, které důkazy provedou. Podmínkou nicméně je, aby svůj postup odůvodnily. Tohoto požadavku v posuzovaném případě dostály, což platí jak o důkazech k návštěvě pošty stěžovatele s poškozenou, tak o navrhovaném výslechu notáře K. (str. 17 rozsudku okresního soudu a str. 12, 14 a 15 usnesení odvolacího soudu). Stěžovatel žádal výslech uvedené osoby za účelem zjištění, na kolik bylo možné při běžném kontaktu rozeznat duševní slabost poškozeného. To, že si stěžovatel po opakovaných osobních kontaktech s poškozeným musel být jeho duševní slabosti vědom (jak bylo prokázáno), ovšem výslech jednoho svědka, který by třeba i uvedl, že on při jednom setkání duševní slabost nezpozoroval, stěží mohla zpochybnit, tím spíš, když měl daný svědek na věci osobní zájem.
Zůstává tedy hlavní námitka ústavní stížnosti (vzhledem k pozornosti, jakou jí stěžovatel věnoval, i jejímu ústavněprávnímu rozměru), a to je tvrzené porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně kriticky vyjádřil k postupu odvolacích soudů, které vnucovaly soudům prvostupňovým svou verzi skutkového děje, a dokonce za tím účelem postupovaly podle §262 trestního řádu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 k přezkumu skutkových zjištění odvolacím soudem Ústavní soud konstatoval, že v situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Odvolací soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát. Na to Ústavní soud navázal nálezem sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016, podle něhož odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze dle citovaného nálezu označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu.
V posuzované věci nicméně odvolací soud v rozporu s citovanými nálezy nepostupoval. Je sice pravda, že prvostupňové rozhodnutí zrušil hned třikrát, avšak nikoli za účelem prosazení své verze skutkového stavu. V prvním případě totiž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen čistě z procesních důvodů a ve třetím případě došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku.
Druhé zrušující rozhodnutí bylo založeno na výtkách k zjištění skutkového stavu nalézacím soudem, to ovšem samo o sobě není z ústavněprávního hlediska problematické. Krajský soud poukázal na důkazy, kterým okresní soud bez patřičného vysvětlení nevěnoval dostatečnou pozornost, a na okolnosti věci, které při hodnocení jiných důkazů okresní soud pominul. Jinými slovy, odvolací soud si nevynutil odlišné skutkové závěry, nýbrž především upozornil na závažné nedostatky v úvahách okresního soudu a vyzval jej k hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, jak mu ukládá zákon (§2 odst. 6 trestního řádu). Za účelem řádného zjištění skutkového stavu pak byl nalézací soud vyzván i k doplnění dokazování.
Po vrácení věci odvolacím soudem a po dalším průběhu řízení před okresním soudem důkazní situace po skutečně pečlivém zvážení všech okolností, k němuž vyzval odvolací soud, jiný závěr než vyslovení viny v podstatě neumožňovala. Obdobný postup odvolacího soudu (stran zjišťování skutkového stavu) Ústavní soud aproboval i v jiných případech (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2821/17 ze dne 14. 11. 2017 či nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017, v nichž dokonce odvolací soud přikázal, aby věc byla rozhodnuta v jiném senátu nalézacího soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu