ECLI:CZ:US:2018:4.US.2272.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2272/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Z. G., zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem Na Příkopech 902, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. dubna 2018 č. j. 13 Co 528/2017-299, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu v Chomutově, 2. Š. G. a 3. Statutárního města Chomutov, se sídlem Zborovská 4602, Chomutov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2018, napadá Z. G. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "otec") v záhlaví usnesení označený rozsudek, který podle jeho názoru porušil práva stěžovatele ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakotvuje práva rodičů a jejich dětí na péči a výchovu), čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu připojených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel je otcem nezletilé S. G. (dále jen "nezletilá"), matkou nezletilé je Š. G. Nezletilá je v opatrovnické věci zastoupena Statutárním městem Chomutov jako opatrovníkem. Opatrovnické řízení ve věci péče a výživy nezletilé je vedeno u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 15 P 24/2016.
Návrhem ze dne 12. 5. 2016 se otec domáhal změny dosavadní střídavé péče o nezletilou, stanovené předchozím rozhodnutím okresního soudu ze dne 30. 5. 2014 č. j. 15 Nc 1/2013-91 a domáhal se svěření nezletilé do péče otce. Svůj návrh zdůvodnil otec tím, že střídavá péče již není vhodná, neboť nezletilá bude od 1. 9. 2017 navštěvovat základní školu a musela by tak školní docházku plnit ve dvou základních školách, neboť matka má bydliště v Praze a otec v Chomutově.
Rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 15 P 24/2016-225 okresní soud přes nesouhlas matky návrhu vyhověl a nezletilou svěřil do péče otce, přičemž matce stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2.500 Kč měsíčně a upravil její styk s nezletilou. Okresní soud po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že v mezidobí od posledního rozhodnutí o péči o nezletilou došlo k podstatné změně poměrů. Podle názoru okresního soudu by nezletilá s ohledem na plnění školních povinností měla vyrůstat ve stabilním výchovném prostředí, které bude plně odpovídat jejím potřebám. Střídavá péče v dosavadním rozsahu (se změnou po týdnu) však pro ni představuje značnou zátěž na její psychiku, neboť musí zvládat střídání dvou výchovných režimů u rodičů a je tak omezena v možnosti styku se svými vrstevníky, v možnosti být součástí kolektivu a navštěvovat volnočasové aktivity podle svého zájmu a v plném rozsahu.
Podle názoru okresního soudu otec zajistí nezletilé lepší podmínky pro její řádný rozvoj, neboť má dlouhodobě vytvořeno stabilní zázemí, má stabilní zaměstnání a řádně plní své rodičovské povinnosti. Péče matky zdaleka takovou jistotu pro vývoj nezletilé neskýtá; má laxní přístup k plnění svých závazků, včetně vyživovací povinnosti a její přístup k zaměstnání je diskutabilní. Okresní soud dále uvedl, že matka odloučila nezletilou z jejího přirozeného prostředí (místa jejího skutečného bydliště, na které byla nezletilá zvyklá) a to proti vůli otce, aniž měla pro takové jednání závažné důvody. Matka tak upřednostnila vlastní zájmy, na úkor zájmů nezletilé. Opatrovník - orgán péče o dítě - doporučil předat nezletilou do péče otce, který jí v současnosti dává lepší předpoklad zdravého a úspěšného vývoje, a vyslovil názor, že taková úprava je v nejlepším zájmu nezletilé.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") o odvolání matky rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 5. dubna 2018 č. j. 13 Co 528/2017-299 změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh otce na změnu péče a výživy k nezletilé zamítl (výrok I).
Krajský soud doplnil dokazování o zjištění aktuálních poměrů rodičů a nezletilé a konstatoval, že došlo ke změnám v poměrech matky a nezletilé. Matka si našla nové zaměstnání jako servírka s vyšším měsíčním příjmem, nyní bydlí v pronajatém bytě společně s partnerem. Nezletilá navštěvuje dvě základní školy - v Chomutově a v Praze 10. I když v každé z nich je zjevná rozdílná forma i metoda výuky, střídání obou škol nezletilá zvládá dobře. Podle svého vyjádření má nezletilá velmi dobré vztahy s oběma rodiči a v případě, že by bydlela jen u jednoho z rodičů, tak by se jí stýskalo po druhém rodiči.
Krajský soud konstatoval, že rozhodl ve smyslu ustanovení §907 odst. 1 a §909 občanského zákoníku a přihlédl k judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16). Po zhodnocení všech skutečností dospěl krajský soud k závěru, že v poměrech rodičů a nezletilé nedošlo k takové změně, která by vyžadovala změnu dosavadního rozhodnutí, jímž byla nezletilá svěřena do střídavé péče obou rodičů. Podle názoru krajského soudu jsou poměry obou rodičů a nezletilé obdobné, jako tomu bylo v případě dřívějšího rozhodování soudu o střídavé péči, jen s tím rozdílem, že nezletilá tehdy navštěvovala dvě mateřské školy. Samotné zahájení školní docházky ve dvou různých základních školách podle názoru krajského soudu nepředstavuje "bez dalšího" podstatnou změnu poměrů. Podle zjištění krajského soudu oba rodiče splňují objektivní i subjektivní kritéria vymezená Ústavním soudem (viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14) v "přibližně" stejné míře. Přáním nezletilé, zjištěné prostřednictvím opatrovníka, bylo rovněž zachování střídavé péče.
Krajský soud zdůraznil, že nezletilá zatím zvládá návštěvu dvou základních škol při zachování střídavé péče bez problémů, a i když je tato úprava pro ni nepochybně zátěží, spočívající v nemožnosti se v úplnosti věnovat mimoškolním aktivitám a kontaktům se spolužáky, je kompenzována výchovou a stykem s oběma jejími rodiči a jejich příbuznými ve stejném rozsahu.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že je přesvědčen, že jakmile nezletilá započne se školní docházkou, je nutné jí k tomu vytvořit co nejlepší podmínky. Stěžovatel ví, že nezletilá má ráda oba své rodiče. Tvrdí však, že je schopen zajistit nezletilé vhodné a stabilní výchovné prostředí, a to na rozdíl od její matky, která je psychicky labilní, pokusila se několikrát o sebevraždu a byla léčena na psychiatrii. V době podání jeho návrhu matka na nezletilou řádně nepřispívala a je proti ní vedeno několik exekučních řízení.
Stěžovatel tvrdí, že zjištění krajského soudu jsou v příkrém rozporu se skutečným stavem. Nesouhlasí zejména se závěrem, že v projednávané věci od doby posledního rozhodování o péči nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že k takové podstatné změně došlo tím, že nezletilá nastoupila základní školní docházku, a to v září 2017 do Základní školy v Chomutově a v lednu 2018 do Základní školy v Praze 10, přičemž obě tyto školy navštěvuje střídavě, podle toho, u kterého rodiče v tom kterém týdnu právě pobývá. Stěžovatel poukazuje na zprávy obou základních škol, které konstatují, že na obou školách jsou rozdílné učebnice a pracovní sešity, každá škola má různé formy a metody výuky, jiný je systém výuky matematiky, v každé škole je probíráno rámcové učivo v jiné fázi, přičemž sjednocení učebních materiálů je podle vyjádření zástupců těchto škol prakticky nemožné; střídaní školních kolektivů se i pedagogům jeví pro nezletilou vzhledem k jejímu věku jako nevhodné. I když tedy obě školy spolupracují, mají odlišné tematické plány, takže není možné dosáhnout dobré návaznosti učiva.
Stěžovatel namítá, že krajský soud při svém rozhodování dostatečným způsobem nezohlednil negativní stránky v životě matky, i přesto, že okresní soud po provedeném dokazování zdůraznil, že matka upřednostňuje své zájmy před zájmem nezletilé. V souvislosti s přáním nezletilé zůstat ve střídavé péči rodičů stěžovatel připomíná, že nezletilá žije v tzv. "vnitřní cenzuře", v níž se u ní promítá snaha zavděčit se oběma rodičům zejména za situace, kdy jiný způsob výchovy prakticky nepoznala.
Stěžovatel dále připomíná, že i když matka dosahuje průměrného měsíčního výdělku jako servírka okolo 38 000 Kč, dluh na výživném uhradila jen pod tlakem trestního stíhání a poté výživné platit opětovně přestala.
Za této situace prý nemohl krajský soud důvodně dospět k závěru, že matka má stejně dobré výchovné předpoklady jako stěžovatel, neboť matka v mnoha životních oblastech selhává.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavnímu soudu zásadně nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy.
Ústavní soud pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
Konečně Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
Ústavní soud v minulosti opakovaně (viz např. nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 N 120/81 SbNU 873) zdůraznil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, stejně jako při rozhodování o úpravě styků s rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. V rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud také vždy posuzuje, jestli v řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla přijata v nejlepším zájmu dítěte, a jestli byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy.
Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám Ústavní soud uvádí:
Stěžovatel svými tvrzeními v podstatě polemizuje s hodnocením důkazů provedeným krajským soudem, přičemž jeho tvrzení jsou založena na vlastním subjektivním hodnocení. Je třeba konstatovat, že stěžovatel před rozhodnutím soudů o střídavé péči v roce 2014 a v roce 2015 proti nezpůsobilosti matky zvládnout střídavou péči nic zásadního nenamítal. Zohlednit je třeba také tu skutečnost, že nezletilá v režimu střídavé péče navštěvovala dvě od sebe vzdálené mateřské školy, aniž by to pro ni znamenalo neúnosnou zátěž.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že v každém jednotlivém případě rozhodování soudů o svěření dítěte do péče existují relevantní specifické okolnosti, které s ohledem na povinnost soudů respektovat a hájit vždy nejlepší zájem dítěte, jako kritérium nejvyšší hodnoty, jsou soudy vždy povinny při svém rozhodování vzít do úvahy. Jen samotné střídání dvou základních škol, které dítě navštěvuje, není a nemůže být jediným důvodem pro změnu dosud fungujícího výchovného režimu. Jak již uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873), zda v takových případech jde či nikoli o podstatnou změnu poměrů, je nutné vždy posuzovat optikou zájmu dítěte.
V posuzovaném případě nelze dosud provedeným dokazováním dospět k závěru, že, s ohledem na krátkodobost školní docházky nezletilé, k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu stávajícího výchovného modelu, skutečně došlo.
Krajský soud sice připustil možnost výskytu problémů s dosud fungujícím výchovným modelem, ale protože zatím změnu poměrů u nezletilé nezjistil, rozhodl se pro zachování střídavé péče, která je s ohledem na výsledek dokazování v nejlepším zájmu nezletilé.
Takový závěr krajského soudu nevykazuje znaky protiústavnosti, takže Ústavní soud neshledal důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Přihlédl k tomu, že rozhodnutí obecných soudů o výchově a výživě nezletilých dětí je možno při změně poměrů po novém projednání změnit. Stěžovatel tak má i v budoucnu zachovánu možnost dosáhnout zákonem předpokládaným postupem nové úpravy.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv; proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu