ECLI:CZ:US:2018:4.US.2284.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2284/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. L. P., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou, sídlem Dubská 356/2, Teplice, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Expozitury Plzeň, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 9/2018, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Expozitury Plzeň, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Expozitury Plzeň (dále jen "policejní orgán"), spočívajícím v účelovém ukončení přípravné fáze trestního řízení, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu a práva na osobní svobodu, a aby dále nařídil krajskému státnímu zastupitelství zpětvzetí obžaloby podané ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a vrácení věci policejnímu orgánu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu ze dne 10. 5. 2017 č. j. NPC-1179-42/TČ-2016-2200E3 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 5. 2017 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestím řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dne 22. 3. 2018 byl stěžovatelův obhájce informován policejním orgánem, že dne 19. 4. 2018 bude v Drážďanech proveden úkon - výslech svědka. Dne 5. 4. 2018 informoval policejní orgán stěžovatelova obhájce, že dne 26. 4. 2018 má možnost prostudovat si trestní spis. V uvedený den obhájce spis prostudoval a vznesl námitku, že není kompletní, schází v něm protokol o výslechu uvedeného svědka. Zároveň podal dozorujícímu státnímu zástupci návrh na přezkum postupu policejního orgánu pro předčasnost uvedeného úkonu. Dne 7. 5. 2018 byla podána obžaloba. Dne 14. 5. 2018 byl stěžovatelův obhájce informován, že ve věci již byla podána obžaloba a návrh tak byl postoupen krajskému soudu jako součást obhajoby. Dne 22. 5. 2018 byl stěžovatel ze strany krajského soudu informován, že dne 18. 5. 2018 byly soudu dodány protokoly o výslechu výše uvedeného svědka a lze se s nimi seznámit.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 3 T 9/2018-1967 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. V jeho odůvodnění soud neshledal, že by obžaloba byla podána předčasně a svévolně s ohledem na blížící se uplynutí maximální lhůty pro držení obviněného ve vazbě. Obhajoba měla možnost účastnit se obou zmíněných výslechů a vypracování samotného protokolu je v tomto směru pouze záznamem úkonu, nikoliv úkon samotný. Nejde tedy o zatajený důkaz.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že na konci přípravného řízení došlo k prostudování spisu, který však vinou policejního orgánu nebyl kompletní. Stěžovatel tak neměl možnost seznámit se se všemi důkazy. V daném případě spis neobsahoval přinejmenším protokol o výslechu jednoho svědka. K takovému postupu došlo dle stěžovatele z toho důvodu, aby bylo možné ponechat stěžovatele ve vazbě, neboť se již blížil konec nejdelší možné zákonné lhůty pro ponechání obviněného ve vazbě v rámci přípravného řízení. Výslech dalších dvou svědků byl stanoven až po prostudování spisu. Navzdory tomu byla pak na stěžovatele podána obžaloba, a to dle stěžovatele účelově, aby se stát vyhnul nepříznivým následkům dlouho trvajícího trestního řízení. Uvedená pochybení nelze dle stěžovatele zhojit tím, že se s uvedenými důkazy může stěžovatel seznámit nyní, v rámci nahlédnutí do spisu. Policejní orgán měl dle stěžovatele dostatek času, aby uvedené důkazy zajistil před uplynutím uvedené lhůty. Nutnost udržení stěžovatele ve vazbě by neměla ovlivňovat způsob vedení trestního řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Se stěžovatelovými námitkami se krajský soud vypořádal v usnesení ze dne 30. 5. 2018 č. j. 3 T 9/2018-1967. Proti těmto závěrům stěžovatel nijak adresně nebrojí (pouze uvádí, že proti nim podal stížnost), ačkoli právě to je rozhodnutí, které je tvrzeným zásahem do práv stěžovatele a proti kterému má směřovat jeho ústavní stížnost. Jsou to právě obecné soudy, které jsou oprávněny rozhodnout o propuštění stěžovatele z vazby v případě svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení. De facto je tak stěžovatelova ústavní stížnost předčasná, neboť sám označuje za její hlavní cíl ukončení stěžovatelova omezení osobní svobody v podobě vazebního stíhání, v jehož výkonu spatřuje porušení svých ústavních práv.
8. Pro úplnost však Ústavní soud konstatuje, že lze přisvědčit závěrům krajského soudu, kterými se s námitkami stěžovatele vypořádal a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení porušení stěžovatelových ústavních práv. Ani z podzákonných právních předpisů nevyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení provést veškeré myslitelné důkazy před podáním obžaloby (srov. §166 a 176 trestního řádu), stejně jako to, že se všemi myslitelnými (neprovedenými) důkazy nemusí být obhajoba seznámena v přípravném řízení. V případě některých obtížnějších úkonů (např. úkonů prováděným v zahraničí jako v posuzované věci) pak zcela logicky může vzniknout časové zpoždění mezi jejich provedením a jejich formálním zpracováním do trestního spisu. Tento proces však rozhodně nebrání podání obžaloby. Přípravné řízení má být naopak ukončeno co nejrychleji, aby se mohla trestní věc přesunout před soud, kde se nachází "jádro" trestního řízení.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu