ECLI:CZ:US:2018:4.US.2285.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2285/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti JUDr. Markéty Tukinské, Ph.D., zastoupené JUDr. Lucií Mikšovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2018, č. j. 4 To 86/2018-2457, a zamítavé části usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 2 T 7/2016-2429, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným usnesením přiznal Okresní soud v Teplicích stěžovatelce odměnu za úkony právní služby ve výši 42 671 Kč, co do částky 2 590 Kč její návrh zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením stížnost stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že opatřením soudu byla ustanovena obhájkyní obviněného, který byl uznán vinným. Stěžovatelka podala návrh na úhradu odměny v celkové výši 45 261 Kč včetně DPH, soud prvního stupně jí však nepřiznal náhradu za jeden úkon právní služby, jeden režijní paušál a část DPH s tím, že vyúčtované nahlížení do spisu nebylo úkonem právní služby a nelze jej posoudit podle §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Krajský soud nezjistil opodstatněnost stížnosti, a stěžovatelka je proto přesvědčena, že obecné soudy porušily její práva zakotvená v čl. 9 odst. 2 písm. d), 26 odst. 3, 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky jde o postup soudu, který přesahuje její konkrétní případ a dopadá na právo obviněného na přípravu obhajoby a spravedlnost soudního řízení jako celku.
Stěžovatelka uvádí, že nahlížela do rozsáhlého policejního spisového materiálu v době, kdy vše nasvědčovalo rozšíření obvinění, aby mohla řádně vykonávat obhajobu, neboť byl předpoklad výslechů obviněného k novým skutkům, a proto nebyl čas odložit nahlížení až po skončení vyšetřování. Stěžovatelka je přesvědčena, že nahlížení bylo nezbytné pro efektivní zastupování obviněného, bylo na místě seznámit se s další neznámou částí spisu, nešlo tedy o úkon neopodstatněný, který navíc trval hodinu a osmnáct minut.
Podle stěžovatelky bylo již v době tvorby advokátního tarifu zřejmé, že se objeví tarifem nepředvídané úkony; současně si je vědoma, že souhlas s ustanovením zahrnuje poskytování služeb za odměny a podmínek stanovených státem a že ne každá fakticky poskytnutá služba bude úkonem podle advokátního tarifu. Přesto je přesvědčena, že pokud na provedený úkon soudy neaplikovaly ustanovení §11 odst. 3 advokátního tarifu, zasáhly do výše uvedených práv jejích i jí zastupovaného obviněného.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí vyvolávat reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Právě proto postupuje Ústavní soud v řízení o náhradě nákladů řízení ustanovenému obhájci nanejvýš zdrženlivě, neboť způsobilost dosáhnout ústavněprávní roviny nastává teprve v případě extrémního zásahu do práv obhájce či výjimečného vykročení z pravidel tohoto řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/13, publ. in N 118/73 SbNU 821 či nejnověji usnesení sp. zn. IV. ÚS 1301/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší výklad podzákonného prováděcího právního předpisu, zejména za situace, kdy stěžovatelka v ústavní stížnost sama konstatuje povědomost o důsledcích vyslovení svého souhlasu, že aplikace advokátního tarifu soudem nemusí vždy korespondovat s její vlastní představou. V postupu obecných soudů v projednávané věci nenastal výše zmíněný extrémní zásah do práv stěžovatelky ani případ výjimečného vybočení z pravidel rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce. Nelze se proto ztotožnit s přesvědčením stěžovatelky o tvrzeném porušení zákazu nucených prací (čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny), nebyla-li odměněna za úkon, jen proto, že jej považovala za taktický pro obhajobu. Právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) pak nesvědčí stěžovatelce, coby obhájkyni, ale obviněnému, a naplnění tohoto práva není přímo vyjádřeno v advokátním tarifu.
Stěžovatelka tak není spokojena s nepřiznáním odměny a náhrady hotových výdajů za jeden úkon a se způsobem, jak o její stížnosti rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem. Především krajský soud se stěžovatelčinou námitkou zabýval podrobně, srozumitelně a jasně uvedl, proč považuje nesouhlas stěžovatelky za nedůvodný. Za dané situace Ústavní soud nespatřuje v napadených usneseních tvrzená pochybení ani zásah do základních práv stěžovatelky. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu