ECLI:CZ:US:2018:4.US.2296.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2296/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. T. D. a 2. G. D., obou zastoupených Mgr. Petrem Filippi, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 5 Tdo 149/2018-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 sp. zn. 5 To 198/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. 1 T 7/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jejich tvrzení došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uznáni vinnými 1) ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a 2) přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měli stěžovatelé dopustit, stručně řečeno, podle bodu 1) rozsudku tak, že si neoprávněně ponechali kauci poskytnutou v souvislosti s pronájmem vozidla poškozené obchodní společnosti. Podle bodu 2) rozsudku tak, že na svědka S. převedli předluženou obchodní společnost, z níž předtím vyvedli značnou část majetku, nepředali svědkovi účetnictví, a tím ohrozili majetková práva věřitelů společnosti. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárním orgánu obchodní společnosti na dobu trvání tří let. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a totožnému trestu zákazu činnosti jako stěžovatel. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí (zejména svědka S.), podporovaných listinnými a elektronickými důkazy.
3. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé a poškozená společnost odvolání, na jejichž základě zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku o náhradě škody a stěžovatelům stanovil povinnost nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 4000 eur. Pokud jde o skutek pod bodem 2), ztotožnil se odvolací soud plně se závěry obvodního soudu. Vina stěžovatelů je prokázána navzájem souladnými svědeckými výpověďmi, které jsou podporovány i chováním stěžovatelů (vyplývajícího z elektronických důkazů), kdy stěžovatelé v komunikaci se svědky kupříkladu nijak nepopírají nepředání účetních listin, nařčení ze špatného stavu společnosti, po jejímž převodu si zakládají další obchodní společnost s totožným předmětem podnikání. Z řetězce těchto nepřímých důkazů je vina stěžovatelů dle odvolacího soudu jasně prokázána.
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, na jehož základě zrušil Nejvyšší soud výrok o vině u skutku pod bodem 1), výroky o trestech a náhradě škody. Dovolací soud dospěl k závěru, že popis prvního skutku nenaplňoval znaky trestného činu zpronevěry. Při přezkumu závěrů o vině u skutku pod bodem 2) však žádné pochybení neshledal. Dle jeho závěru nebylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Jednání stěžovatelů nijak nevybočuje z obvyklých případů tohoto druhu a nelze konstatovat jeho nízkou společenskou škodlivost. Ostatními námitkami stěžovatelé pouze vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Takové námitky však nespadají pod žádný dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé rozporují závěr soudů, že by svědek S. nevěděl o finančním stavu převáděné společnosti. Zároveň nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by některé pohledávky byly pouze fiktivní. U některých pohledávek šlo navíc pokračovat v jejich vymáhání. Stěžovatelé v trestním řízení opakovaně navrhovali výslechy dlužníků, avšak soudy těmto návrhům nevyhověly. Jiné výslechy byly provedeny až po dlouhé době, což snižuje jejich důkazní hodnotu. Dále stěžovatelé namítají podjatost rozhodujícího soudu, kterou dle nich dokládá svévolné hodnocení některých důkazů. Konkrétně soudy nechaly bez povšimnutí, že svědek S. vypověděl, že nedisponoval informacemi o soudních řízeních vedených převáděnou společností, ačkoliv stěžovatelé předložili e-mailovou komunikaci s tímto svědkem, v níž je na soudní spory upozorňován. V tomto směru se soudy dle stěžovatelů dopustily tzv. deformace důkazu a z jejich postupu je zřejmé jejich zaujatost vůči stěžovatelům. Takto svévolný postup se pak opakoval i u dalších důkazů. Soudkyně obvodního soudu dle stěžovatelů přistupovala jinak k svědkům navrženým obhajobou. Útočila na ně, zastrašovala je a urážela. To se posléze promítlo i v hodnocení svědeckých výpovědí. Dále zaujatost soudů stěžovatelé dovozují z toho, že bezprostředně po odsouzení byl stěžovatel vymazán ze všech funkcí u rejstříkového soudu. A přestože Nejvyšší soud zrušil napadená usnesení ve výrocích o trestu, mají stěžovatelé stále záznam v rejstříku trestů a nebyly obnoveny jejich funkce ve statutárních orgánech. Pokud jde o údajnou zadluženost převáděné společnosti, poukazují stěžovatelé na to, že řada závazků nebyla splatná. Se všemi těmito rozpory se soudy vůbec nevypořádaly, případně se s nimi vypořádaly zcela povrchně, například odkazem na poučení svědka o následcích křivé výpovědi. Soudy tak nedostály povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Tento závěr se však týká pouze té části ústavní stížnosti, která směřuje proti výrokům napadených rozhodnutí, týkajících se odsouzení stěžovatelů pod bodem 2) rozsudku obvodního soudu (přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění), neboť zbývající výroky rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil Nejvyšší soud napadeným usnesením. Ve zbývající části ve věci proto řízení dále probíhá a v této části je ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah přípustné části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předkládají námitky, které již uplatnili v předchozích fázích trestního řízení, aniž by v podstatě jakkoliv reflektovali, že se obecné soudy s těmito námitkami vypořádaly a nadále pouze předkládají svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy obsáhlým dokazováním vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi svědků a listinné důkazy o přesunu částek z bankovních účtů). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. Ani na konkrétních místech, na něž stěžovatelé upozorňují, není dán extrémní rozpor. Tak je např. z odsuzujících rozhodnutí zcela zřetelné, že z výpovědi svědka S. vyplývá jeho znalost o nějakých (dvou) soudních sporech.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy své závěry opřely o celou řadu důkazů. To je patrné zejména z rozhodnutí odvolacího soudu, který velmi obsáhle a logicky popisuje hodnocení jednotlivých důkazů (srov. str. 19 a 20), zejména chování svědka S. a samotného stěžovatele.
11. Vzhledem k neopodstatněnosti námitky svévolného hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitce stran podjatosti soudců kvůli jejich rozhodovací činnosti.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části (viz sub 6) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu