ECLI:CZ:US:2018:4.US.2373.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2373/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Dušana Šárníka, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 sp. zn. 20 Cdo 5042/2016 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. února 2016 č. j. 40 Co 37/2016-85, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a za účasti obchodní společnosti KALIOS Invest a. s., IČ: 24199311, se sídlem Praha 3, Husitská 344/63, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel (dále rovněž "povinný") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení "majetkových práv a práva na spravedlivý proces" (stěžovatel má zřejmě na mysli čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorského úřadu Přerov (s účinností od 1. 4. 2016 byl do exekutorského úřadu jmenován soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha) usnesením ze dne 16. 10. 2015 č. j. 103 Ex 02685/14-53 rozhodl, že nahrazuje projev vůle povinného k výpovědi smlouvy o životním pojištění č. X uzavřené s Kooperativou pojišťovnou, a. s. Vienna Insurance Group (výrok I) a dále rozhodl, že nahrazuje projev vůle povinného k žádosti o plnění z uvedené smlouvy (výrok II), a že pohledávka povinného na peněžitá plnění vyplývající z ukončení smlouvy o životním pojištění se přikazuje k vyplacení ve prospěch jím označeného exekučního účtu.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud") usnesením ze dne 26. 2. 2016 č. j. 40 Co 37/2016-85 usnesení soudního exekutora potvrdil a konstatoval, že v řízení bylo postupováno podle ustanovení §312 odst. 2 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., přičemž znění citovaného zákonného ustanovení soudní exekutor respektoval, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že oprávněnou osobou z této smlouvy je povinný, byť obmyšlenou osobou je jeho dcera K. Š. K námitce povinného, že právo na výplatu odbytného ze smlouvy o svatebním pojištění náleží výlučně jeho dceři, krajský soud uvedl, že je na ní, aby podala žalobu podle ustanovení §267 o. s. ř., pokud se domnívá, že tato pohledávka podle hmotného práva náleží jí.
O dovolání povinného rozhodl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5042/2016 tak, že je zamítl, ačkoli je shledal přípustným ohledně dosud v praxi neřešené otázky účelnosti nahrazení projevu vůle povinného k výpovědi závazku nebo k žádosti o plnění ve smyslu §312 odst. 2 věty druhé o. s. ř. V odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením §312 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v §299 o. s. ř. lze nařídit i v případě, že se pohledávka povinného stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu postupně vznikat.
Dále mimo jiné dovolací soud uvedl, že vyřešení otázky, zda prostředky na účtu pojišťovny (resp. odbytné) jsou budoucím jměním nezletilého dítěte, není pro rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle §312 odst. 2 o. s. ř. podstatné, neboť postup ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je realizací exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného a pro úvahu o účelnosti vypovězení smluvního vztahu je relevantní závěr, které osobě bude ze smlouvy plněno, resp. zda bude plněno povinnému. V předmětné věci bylo zjištěno, že pojistníkem a současně osobou oprávněnou k plnění v případě výpovědi smlouvy (odbytnému) je podle smlouvy povinný, nikoli jeho nezletilá dcera.
III.
Stěžovatel poté, co odstranil vytčené vady návrhu (zejména doplnil plnou moc advokáta), v doplnění ústavní stížnosti uvedl, že došlo k porušení jeho majetkových práv a práva na soudní ochranu, resp. k porušení těchto práv i u nezletilého dítěte, a to jak ve vztahu k rozhodnutí soudního exekutora, tak i obou ve věci rozhodujících obecných soudů. Porušení posledně uvedeného práva spatřuje stěžovatel v neposkytnutí soudní ochrany jeho právům a právům jeho nezletilé dcery, neboť soudy prý svá rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnily.
Dovolacímu soudu pak stěžovatel konkrétně vytýká, že v odůvodnění zamítavého usnesení dostatečným způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu akceptuje skutečnost, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od dřívější rozhodovací praxe obecných soudů, "v níž byl jiný finanční produkt uzavřený rodičem za nezletilé dítě, a to sice stavební spoření, označen za existující i budoucí jmění dítěte, nejen bez možnosti je postihnout exekucí vedenou proti rodiči, ale navíc i bez možnosti rodiče svévolně s tímto jměním nakládat, kdežto tento typ pojištění, označený jako RENDITE JUNIOR nikoli." Dovolací soud se prý touto námitkou vůbec nezabýval a řádně se nevypořádal ani s dalšími námitkami stěžovatele.
Dovolací soud, resp. i krajský soud tak údajně odňaly nezletilému dítěti právo na ochranu opatrovnického soudu, který prý měl vedle zákonných zástupců jako jediný právo rozhodovat o majetku nezletilého dítěte.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele směřujícími proti oběma usnesením, tedy proti usnesení krajského a dovolacího soudu a posouzení námitek stěžovatele směřujících k údajnému porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá výhradně usnesení obou soudů, nikoli rozhodnutí soudního exekutora.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem výkladu a následné aplikace zákonné úpravy (konkrétně ustanovení §312 o. s. ř.) obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavnímu soudu je tak ze strany stěžovatele předkládán právní názor, který se odvíjí od jeho subjektivního přesvědčení, že rozhodování obou soudů bylo formalistické a protiústavní, pokud se tyto soudy neztotožnily s právním názorem stěžovatele o nemožnosti postihnout exekucí i plnění ze smlouvy o životním pojištění.
Na podporu svého právního názoru stěžovatel žádnou relevantní ústavně právní argumentaci Ústavnímu soudu nepředkládá.
Ústavní soud v souvislosti s projednávanou problematikou poukazuje na jinou ústavní stížnost téhož stěžovatele, která byla odmítnuta usnesením ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2374/17. Závěry vyslovené v citovaném usnesení dopadají i na nyní projednávanou věc a na ně Ústavní soud pro krátkost odůvodnění i v nyní projednávané věci odkazuje. Z hlediska skutkových okolností totiž jde o právní věc obdobného charakteru a shodné právní problematiky jako je tomu v nyní projednávané ústavní stížnosti.
V citovaném usnesení Ústavní soud mimo jiné vyložil, z jakého důvodu neshledal interpretaci ustanovení §312 odst. 2 o. s. ř. tak, jak byla vyložena dovolacím soudem, za protiústavní, a proč se neztotožnil s názorem stěžovatele, že překážkou postupu popsaného v případě rozhodnutí o nahrazení projevu vůle podle §312 odst. 2 o. s. ř., není ani skutečnost, že jde o finanční prostředky, které se v budoucnu stanou jměním nezletilého dítěte. Ostatně stěžovateli jako povinnému se dostalo poučení, jakým způsobem by měla jeho nezletilá dcera postupovat, jestliže se domnívá, že v daném případě nejde o pohledávku, kterou by bylo možné exekučně postihovat v důsledku exekuce vedené na majetek jejího otce (tedy využít možnost podat tzv. vylučovací žalobu). Stěžovatel, resp. jeho dcera se zjevně tímto poučením neřídili. Ať již důvody, které ho (jí) k takové procesní pasivitě vedly, měly jakýkoli základ, je zřejmé, že důsledky z toho plynoucí nemůže stěžovatel přičítat k tíži orgánům soudní moci, resp. opatrovnickému soudu.
Na základě výše uvedeného zjištění i závěrů vyplývajících z napadených rozhodnutí se Ústavní soud rovněž nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele o nedostatečném odůvodnění usnesení dovolacího soudu, přičemž relevantními neshledal i námitky vztahující se k údajně formalistickému přístupu a nevypořádání se se všemi námitkami vyloženými stěžovatelem v podaném dovolání. V zamítavém usnesení dovolací soud shrnul jak důvody, pro něž shledal postup a rozhodnutí soudního exekutora zcela v souladu s hmotným a procesním právem, tak i odpověděl na námitky stěžovatele, které se týkají dosud neřešených otázek právní praxe.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu