ECLI:CZ:US:2018:4.US.2378.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2378/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Marka Holuba, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 33 Cdo 1128/2017-615, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2016, č. j. 10 Co 259/2016-562, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Jana Podskalského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V řízení před obecnými soudy, ze kterého vzešla napadená rozhodnutí, byla žaloba původních žalobců proti stěžovateli o 171 146 Kč z titulu náhrady škody (případně bezdůvodného obohacení) rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 7. 2013, č. j. 36 C 218/2012-294, nejprve zamítnuta. Nalézací soud dospěl k závěru, že původní žalobci odstoupili od smlouvy o dílo neplatně kvůli opožděnému uplatnění odpovědnosti z vad díla (zhotovení, dodávka a instalace oken stěžovatelem do rodinného domu původních žalobců), které již proto nejde vypořádat jako bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Plzni rozsudek nalézacího soudu svým rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co 444/2013-342, potvrdil, avšak věc odlišně právně kvalifikoval. Vytčení vad nepovažoval za opožděné, jelikož předmětná dodávka oken do rodinného domu původních žalobců ze strany stěžovatele není podle něj dílo, ale oprava a úprava věci podle §652 an. obč. zák., na kterou se u stavebních prací vztahuje prodloužená záruční doba v trvání 18 měsíců; původní žalobci tak z pohledu krajského soudu uplatnili své právo z odpovědnosti stěžovatele za vady zakázky včas. Odstoupení od smlouvy však nebylo odvolacím soudem shledáno jako platné pro neurčitost, jelikož vytýkané vady v něm nebyly náležitě popsány (odstoupení od smlouvy obsahovalo pouze odkaz na vypracovaný znalecký posudek).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 28 Cdo 2464/2014-365, k dovolání původních žalobců zrušil s odůvodněním, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, protože se nepokusil případnou nejasnost skutkového vymezení důvodu odstoupení od smlouvy překlenout použitím výkladových pravidel ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., které se beze zbytku vztahuje i na jednostranná právní jednání. Rozsudek odvolacího soudu byl nadto podle dovolacího soudu překvapivý, neboť odvolací soud změnil právní kvalifikaci sporu, aniž by stranám poskytl prostor na jeho nový právní náhled reagovat.
Krajský soud v Plzni pak usnesením ze dne 6. 3. 2015, č. j. 10 Co 444/2013-370, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2015, č. j. 10 Co 444/2013-382, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. Krajský soud uzavřel, že odstoupení žalobců od smlouvy o dílo by bylo platné jak z hlediska včasnosti uplatnění práva z vad, tak i z hlediska určitosti tohoto právního úkonu. Nezodpovězenou tak zůstala pouze otázka, zda původní žalobci byli oprávněni od smlouvy odstoupit (v důsledku neodstranitelného charakteru vytýkaných vad) a zbývalo proto doplnit skutkové zjištění k charakteru - (ne)odstranitelnosti - vytýkaných vad. V průběhu řízení před obecnými soudy původní žalobci žalovanou pohledávku za stěžovatelem postoupili vedlejšímu účastníkovi, který namísto nich na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 5. 2015, č. j. 36 C 218/2012-403, vstoupil do řízení.
Okresní soud Plzeň-město dále v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 24. 2. 2016, č. j. 36 C 218/2012-491, žalobě z převážné části vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 135 383 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody jakožto vyrovnání vzájemných plnění stran po zrušení smlouvy (v částce 35 763 Kč byla žaloba zamítnuta) a vedlejšímu účastníkovi proti stěžovateli přiznal na náhradě nákladů řízení 299 675 Kč. Krajský soud tento rozsudek napadeným rozhodnutím co do merita potvrdil, snížil pouze přiznanou náhradu nákladů nalézacího řízení na 121 510 Kč a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 15 439 Kč. Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele pro nepřípustnost a uložil mu nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 8 277 Kč.
Stěžovatel nesdílí právní závěry, k nimž soudy dospěly po kasačním zásahu Nejvyššího soudu, rozporuje, že by jimi byl respektován jeho závazný právní názor; smyslem kasace byla precizace odůvodnění zrušeného rozsudku odvolacího soudu, nikoli odlišné posouzení věci vedoucí k opačnému závěru o řešení sporu. Rozsudek dovolacího soudu tak byl podle stěžovatele soudy dezinterpretován a za správný naopak stěžovatel považuje původní právní náhled nalézacího soudu vyjádřený ve zrušeném rozsudku. Porušení principu rovnosti stran a spravedlivého procesu také stěžovatel spatřuje v postupu nalézacího soudu, který před vydáním prvního rozsudku ve věci poskytl původním žalobcům hmotněprávní poučení nad rámec zákonné poučovací povinnosti, připustil změny žaloby a v návaznosti na to nepřípustně prolomil zákonnou koncentraci řízení.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nelze bez dalšího spatřovat v tom, že původně rozhodly obecné soudy ve prospěch stěžovatele. Soustava obecných soudů je vystavěna hierarchicky a právní názor odvolacího (dovolacího) soudu je pro nalézací soud závazný. Ústavní soud přitom nesdílí názor stěžovatele, podle kterého Nejvyšší soud svým kasačním rozsudkem zrušil původními žalobci napadený rozsudek krajského soudu toliko z formálních důvodů, s tím, že dosavadní zamítavý verdikt měl být zachován. Nutno uvést, že právní názor obecných soudů se v průběhu řízení vyvíjel, což pro účastníky řízení znamenalo zvýšenou finanční i časovou zátěž. Výsledek soudního řízení nicméně odpovídá výsledku provedeného dokazování a právní hodnocení věci bylo následně provedeno v souladu se závazným názorem Nejvyššího soudu, logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem.
Je pochopitelné, že stěžovatel se ve snaze uspět ve vedeném soudním řízení vrací k prvnímu rozsudku nalézacího soudu, který rozhodl v jeho prospěch. Tento rozsudek byl však vyšší instancí zrušen ("neexistuje") a jeho závěrů se tak nelze dále domáhat. Ústavní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že odvolací a nalézací soud dezinterpretovaly kasační rozsudek Nejvyššího soudu - naopak, z pohledu Ústavního soudu se stěžovatel ze zmíněného kasačního rozsudku ve svůj prospěch snaží účelově vyčíst závěry, které rozhodnutí neobsahuje. Nejvyšší soud zavázal odvolací soud zabývat se platností právního úkonu odstoupení od smlouvy, jeho pokyn odvolací soud splnil, dospěl k závěru o platnosti právního úkonu odstoupení od smlouvy a předmětem dalšího dokazování učinil, zda dílo vykazovalo vady odstranitelné či neodstranitelné, aby bylo možno dospět k právnímu závěru o tom, zda původním žalobcům vzniklo právo na odstoupení od smlouvy či nikoli. Nalézací soud následně učinil závěr o neodstranitelnosti vad - původním žalobcům tedy svědčilo právo na odstoupení od smlouvy. Odvolacím soudem byl přitom již dříve vyjádřen názor, že na věc se aplikuje prodloužená záruka ve smyslu §654 odst. 1 obč. zák. a původní žalobci tedy odstoupili od smlouvy včas; uvedené zdůvodnění výsledku řízení Ústavní soud považuje za dostačující a přesvědčivé.
Ústavněprávní roviny by mohla dosahovat námitka porušení tzv. zákonné koncentrace řízení, neboť její chybná aplikace může vést k porušení zásady rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny; Ústavní soud ji však ve věci stěžovatele neshledal důvodnou. Takzvaná zákonná koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. se především týká výlučně skutkové stránky věci, konkrétně "novot", tedy nových tvrzení a důkazů, které účastník neuplatnil a nenavrhl do určitého, zákonem daného "koncentračního bodu", ač je objektivně uplatnit mohl. Ze své podstaty se nemůže týkat hmotněprávní stránky věci, neboť občanské soudní řízení je založeno na zásadě, že účastník nemusí znát hmotné právo, které musí znát soud, a je jeho povinností kvalifikovat konkrétní skutek podle práva hmotného.
Zákonnou koncentraci sporného řízení je třeba chápat primárně nikoliv jako "procesní trest" pro účastníka, ale naopak jako jednu z pojistek spravedlivého procesu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a závazek pro soud, aby naplnil klíčovou zásadu rozhodnutí zásadně pří prvním jednání, a tedy i ústavní zásadu projednání věci bez zbytečných průtahů zaručenou v čl. 38 odst. 2 Listiny; jde zároveň o prostředek ochrany "poctivého" účastníka řízení. Aby však zákonná koncentrace odpovídala pravidlům spravedlivého procesu, musí zákazu novot předcházet perfektní poučení ze strany soudu, zejména přichází v úvahu poučení podle §118a o. s. ř. Reaguje-li účastník na poučení soudu a plní, byť dodatečně, své základní procesní povinnosti podle §101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., tedy tvrdit rozhodné skutečnosti a plnit důkazní povinnost, nemůže být jeho reakce považována za "novoty", na které by se vztahovala koncentrace řízení. Jde o odpověď na poučovací povinnost soudu - kdyby byla účastníku možnost odpovědi odepřena, pravidla spravedlivého procesu by nebyla dodržena. Je zároveň povinností soudu, aby ve sporném řízení postupoval předvídatelně a přehledně, aby bylo pro účastníky jasné a jednoznačné, kdy konkrétně koncentrace řízení nastala a kdy již novoty nemohou uplatňovat.
Nerespektoval-li by soud, že je řízení ze zákona zkoncentrováno, vycházel-li by z tvrzení účastníka uplatněných bezdůvodně opožděně a prováděl-li by důkazy opožděně navržené, bylo by možné uvažovat o porušení čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny i čl. 90 Ústavy. Na druhou stranu - získá-li soud na věc jiný právní náhled až v dalším průběhu řízení, jako tomu bylo v projednávané věci, nemůže jít koncentrace k tíži účastníka (viz zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí). Stěžovatel sám uvádí, že se původním žalobcům dostalo ze strany nalézacího soudu na jednání dne 3. 12. 2012 poučení o jeho předběžném právním názoru na věc. Jestliže následně původní žalobci doplnili svá skutková tvrzení k prokázání platného odstoupení od smlouvy o dílo a z toho plynoucího nároku na vrácení vzájemných plnění ze zrušené smlouvy, šlo o reakci na poučení soudu, kterou nelze považovat za prolomení koncentrační zásady a porušení principu rovnosti stran.
Ohledně námitek, jak svůj nárok právně kvalifikovali původní žalobci (zda jej měly soudy kvalifikovat podle obecného ustanovení §645 obč. zák., příznivého pro stěžovatele, nebo speciálního ustanovení §654 obč. zák., který nakonec soudy aplikovaly), Ústavní soud upozorňuje, že v tomto kontextu jde o výklad podústavního práva, jenž je doménou obecného soudnictví. Ústavní soud k výkladu obecných soudů, který nebyl svévolný ani nepředvídatelný, z hlediska ochrany ústavnosti nemá co dodat. K posouzení nároku samotnými původními žalobci Ústavní soud opakuje, že právní náhled účastníka řízení není pro soud závazný a je úkolem soudu věc správně právně kvalifikovat; není proto rozhodné, jak původní žalobci vnímali či prezentovali svůj nárok na počátku.
Z napadených rozhodnutí plyne závěr, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení vzniku neodstranitelných vad provedeného a řádně předaného díla i ohledně včasnosti jejich uplatnění. Proto bylo žalobě vyhověno v rozsahu bezdůvodného obohacení v podobě zaplacené ceny díla (dodaná okna byla stěžovateli v mezidobí vrácena) a náhrady škody spočívající v nákladech na vypracování účastnického znaleckého posudku. Obecné soudy své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily a základní práva stěžovatele jejich rozhodovací činností nebyla porušena. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu