ECLI:CZ:US:2018:4.US.2459.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2459/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Francouzská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018, č. j. 100 Co 97/2018-436, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a) nezletilého K. D., b) K. N., zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti napadeným usnesením ústavní stížností a žádá jejich zrušení pro porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na výkon rodičovských práv podle čl. 32 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel je otcem nezletilého vedlejšího účastníka a), jehož matkou je druhá vedlejší účastnice. Řízení ve věci péče o nezletilého bylo zahájeno k návrhu matky v říjnu 2016, nezletilý byl tehdy dvouměsíčním kojencem. Stěžovatel navrhoval model střídavé péče s asymetrickým začátkem s tím, že jeho flexibilní pracovní doba a manažerská pozice mu umožňují se synovi věnovat. Do doby meritorního rozhodnutí probíhal styk stěžovatele s nezletilým na základě předběžných opatření (ústavní stížnost stěžovatele proti prvnímu nařízenému předběžnému opatření byla odmítnuta usnesením ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1866/17).
Po dobu řízení před soudem prvního stupně probíhalo předávání dítěte kvůli konfliktu rodičů ve vypjaté atmosféře, v pořadí druhým předběžným opatřením byl proto upraven styk stěžovatele s nezletilým (s ohledem na věk dítěte v rozsahu pěti hodin jednou týdně) formou asistovaného předávání v neutrálním prostředí, aby byly eliminovány neshody rodičů.
Okresní soud Praha - západ se snažil vést stěžovatele a vedlejší účastnici b) k dohodě při jednání; nařídil také mediaci, která byla pro neúspěch ukončena. Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2017, č. j. 29 Nc 44/2016-395, nakonec upravil styk stěžovatele se synem s ohledem na možnosti zařízení zprostředkovávajícího předávání na úterý a čtvrtek v čase 9-15 hodin. Vzal přitom v úvahu stanovisko opatrovníka nezletilého a soudní znalkyně. Ze znaleckého posudku z dubna 2017 vyplynulo, že dítě cítí napětí panující mezi rodiči, a není proto v danou chvíli vhodné bez dalšího umožnit jeho přespávání u stěžovatele, aniž by tomuto kroku předcházel jejich intenzivnější denní kontakt.
K odvolání stěžovatele změnil krajský soud napadeným rozhodnutím úpravu poměrů ve shodě s návrhem opatrovníka a dohodou rodičů, k níž v mezidobí došlo a podle které se měl stěžovatel s nezletilým stýkat každou sudou sobotu a neděli v čase 9-18 hodin, tentokrát již bez asistence odborného zařízení (spolupráce byla z iniciativy stěžovatele ukončena počátkem roku 2018 s odkazem na její nadbytečnost). Vyzvedávat a vracet měl stěžovatel nezletilého v bydlišti matky vzdáleného od jeho bydliště cca 50 km; změna úpravy z pracovních dnů na víkendy byla odůvodněna pracovním vytížením stěžovatele. Krajský soud posuzoval nejlepší zájem dítěte podle stavu věci v době jeho rozhodování a nevyhověl návrhu stěžovatele na úpravu styku od soboty do neděle včetně přespání s odkazem na to, že nezletilý (sic téměř dvouletý) není zatím zvyklý přespat mimo domov, a jelikož stěžovatel od počátku nevyužívá možnosti styku s dítětem v plné míře, tráví-li s ním čas pouze o nedělích, nikoli také o sobotách (byť s odůvodněním neúměrného zatížení dítěte způsobeného dvoudenním dojížděním), krajský soud v době svého rozhodnutí neviděl pro rozšíření styku o přespání prostor, mimo jiné s ohledem na stále problematickou komunikaci mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí.
Stěžovatel uvedená rozhodnutí napadá pro nerespektování jeho práva na rodinný život a výkon rodičovské péče, k níž bezpochyby patří i právo stěžovatele vyhodnotit vliv častého převážení nezletilého mezi bydlišti rodičů jako nevhodný, a v důsledku toho na úkor sebe samého kontakt s nezletilým omezit. Odůvodnil-li krajský soud přijatou úpravu tím, že stěžovatel do doby jeho rozhodnutí nevyužíval možnost styku v plném rozsahu, donutil jej podřídit se protiústavním způsobem diktátu matky bez ohledu na zátěž nezletilého. Právo na rodinný život stěžovatele je porušeno tím, že mu není umožněno trávit s nezletilým také noční čas, který je pro vytváření rodičovského pouta specifický. V rozhodnutí krajského soudu spatřuje stěžovatel libovůli, dospěl-li k závěru, že se stěžovatel o nezletilého nedokáže postarat dva po sobě jdoucí dny včetně přespání. Stěžovatel brojí také proti nerovnoměrné zátěži, která je na něj napadeným rozhodnutím kladena co do vyzvedávání a vracení nezletilého z hlediska časových a finančních nákladů. Konečně stěžovatel rozporuje povinnost k úhradě doplatku nákladů na vypracovaný znalecký posudek ve výši 500 Kč.
Ústavní soud zjistil, že jsou splněny podmínky projednání ústavní stížnosti, neboť byla podána včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 Ústavního soudu.
Ústavní soud si vyžádal z opatrovnického spisu znalecký posudek a protokoly z jednání před soudy obou stupňů, ústavní stížnost zaslal účastníkům řízení, vedlejší účastnici a opatrovníku vedlejšího účastníka a) z řízení před obecnými soudy k vyjádření, která následně zaslal stěžovateli k replice.
Po prostudování uvedených materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zde připomíná obecné východisko, aplikovatelné beze zbytku právě na projednávaný případ. Děti jako účastníci soudních řízení požívají zvýšené ochrany ze strany státu, což plyne jak z ústavního pořádku České republiky, tak i z jejích mezinárodních závazků (zejména Úmluva o právech dítěte). Středobodem řízení ve věci péče soudu o nezletilé je tedy dítě a jeho nejlepší zájem. Práva a zájmy rodičů jsou také důležité a nemohou zůstat ponechány zcela stranou, jsou však upozaděny ve prospěch zájmu dítěte - s tím je k řízení i k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat a tento přístup by měli mít na paměti především rodiče.
Z pohledu Ústavního soudu se krajský (i okresní) soud situací nefungující rodiny a nejlepším zájmem dítěte podrobně zabýval, rozsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně (opakované výslechy rodičů před nařízením mediace a po jejím skončení, znalecký posudek) doplnil o zprávu asistenčního zařízení, opatrovníka a emailovou korespondenci stěžovatele s vedlejší účastnicí b) ohledně předávání nezletilého. Krajský soud reagoval změnou úpravy poměrů na aktuální vývoj situace a přijal takovou úpravu, která se v danou chvíli jevila pro nezletilého nejvhodnější a korespondovala s doporučeními znalkyně i opatrovníka dítěte.
Z celého obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel chápe právo dítěte na rodičovskou péči jako právo, které svědčí především jemu jako rodiči. Od počátku zastává pochopitelné stanovisko, že on i nezletilý mají právo na prohlubování vzájemných vazeb prostřednictvím nočního přespání. Stěžejním zájmem ve věcech péče o nezletilé je však nejlepší zájem dítěte. Krajský soud dal svým rozhodnutím stěžovateli najevo, že nesdílí jeho pohled na neúměrnou zátěž "častého převážení" nezletilého a dočasnou úpravu zahrnující absolvování dvou cest v délce 50 km ve dvou po sobě jdoucích dnech a nepovažuje ji za natolik zatěžující, aby nevyvážila výhodu, která z takové (dočasné) praxe může vzniknout, a sice sblížení stěžovatele s nezletilým do té míry, aby napříště bylo možno rozhodnout o úpravě styku včetně přespání.
Krajský soud zdůraznil, že vztah stěžovatele k dítěti je třeba budovat postupně a osvědčí-li se dosavadní úprava, není důvod ji v horizontu několika měsíců změnit. S názorem krajského soudu se v danou chvíli Ústavní soud ztotožňuje. Stěžovatel již od počátku letošního roku odmítá uvedený model, přijatý nejprve dohodou, následně navržený opatrovníkem a upravený krajským soudem, byť jen jedinkrát vyzkoušet. V takové situaci nelze očekávat výraznější prohloubení vzájemných vztahů stěžovatele s nezletilým, aby mohlo být dosaženo rozšíření styku (o přespání, případně o další dny v týdnu).
Je třeba přisvědčit názoru stěžovatele, že zdravé dvouleté dítě je standardně schopno strávit noc bez přítomnosti hlavní pečující osoby. Uvedený názor ostatně krajský soud nezpochybnil, pouze jej přizpůsobil okolnostem případu konkrétního dítěte a uzavřel, že pokud předání dítěte do péče jiné osoby bývá doprovázeno vypjatou atmosférou, může se vynucování přespání jevit pro dítě jako zbytečně zatěžující. Ústavní soud k tomu na druhou stranu dodává, že není nic jednoduššího, než požadovaný model vyzkoušet i bez nařízení soudu. Jeden či dva zkušební pokusy by mohly ukázat, jak nezletilý situaci snáší, aniž by jej trvale traumatizovaly. Zde tedy Ústavní soud spatřuje prostor k projevu dobré vůle a ochoty ke kompromisu na straně vedlejší účastnice b), která před obecnými soudy deklarovala připravenost akceptovat budoucí přespávání nezletilého u otce, až si na něj nezletilý dostatečně navykne.
Stěžovateli nelze dát za pravdu v tvrzení, že by krajský soud zpochybnil jeho schopnost postarat se o dítě i přes noc a na tom své rozhodnutí postavil. Problém v době rozhodování tkvěl (a stále tkví, jak vyplývá z vyjádření opatrovníka nezletilého) z pohledu krajského soudu, který Ústavní soud sdílí, v nedobře fungující komunikaci mezi rodiči a nedostatečně často realizovaném styku stěžovatele s dvouletým nezletilým (každou druhou neděli).
Jak krajský, tak i okresní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňují, že s ohledem na věk dítěte jde bezpochyby o dočasnou úpravu poměrů, která se může brzy změnit. Okresní soud k tomu stěžovatele a vedlejší účastnici b) správně upozornil, že by jako rodiče měli stavět na tom, co je prospěšné pro dítě (např. asistované předání, při němž byli schopni se k sobě chovat slušně) a spolupracovat, aby synovi situaci co možná nejvíc ulehčili. Krajský soud na ně dále znovu apeloval, aby se snažili konstruktivně dohodnout a využili k tomu asistenčních služeb, nejsou-li schopni dosáhnout dohody sami.
Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li k dohodě, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů. Tím se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma - včetně času, který s nimi může trávit a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a vedlejší účastnici, aby zvážili, zda stráví následujících 16 let, než nezletilý dospěje, v soudní síni, nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby ve prospěch zájmu dítěte a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromis, ať již vlastními silami či za asistence odborníků.
K námitce stěžovatele ohledně rovnoměrnosti zatížení rodičů při předávání a převzetí dítěte Ústavní soud přitakává, že z jeho aktuální judikatury vyplývá požadavek rovnoměrného rozložení časových i finančních nákladů. V projednávané věci by byla reálná i jiná varianta střídání, neboť vedlejší účastnice auto i řidičské oprávnění k dispozici má, jak vyplynulo z průběhu řízení před obecnými soudy, čímž by se vyrovnala časová "ztráta" způsobená cestováním. Krajský soud však ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s ohledem na zjištěné majetkové poměry rodičů není nespravedlivé, aby finanční náklady na dopravu nesl výhradně stěžovatel, mimo jiné také s ohledem na očekávanou dočasnost přijaté úpravy. Ústavní soud nemá důvod tento závěr zpochybňovat. Je-li stěžovatel nespokojen se svou časovou ztrátou způsobenou cestováním, může o jinou úpravu styku usilovat v budoucnu, až nazraje čas a nastane potřeba pro novou úpravu poměrů, a také obecné soudy by se jí měly dostatečně zabývat. Nicméně skutečnost, že nyní tato časová zátěž leží pouze na stěžovateli, není (opět pro očekávanou dočasnost aktuální úpravy poměrů) sama o sobě důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud v danou chvíli neshledává prostor k zásahu do rozhodovací praxe obecných soudů. Naopak apeluje na oba rodiče dítěte, které je bez vlastního přičinění účastníkem soudního řízení téměř od svého narození, aby své postoje přehodnotili a přijali reálné kroky k dosažení vzájemného porozumění. V daném případě se jako jediné možné řešení jeví asistence odborných sociálních služeb, po jejichž předchozím zásahu se vztahy rodičů výrazně (nikoli však dostatečně) zlepšily.
Námitka stěžovatele ohledně uloženého doplatku 500 Kč na výlohách státu za vypracování znaleckého posudku věci postrádá pro bagatelní výši uložené částky ústavněprávní rozměr, proto se jí Ústavní soud nezabýval.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu