ECLI:CZ:US:2018:4.US.2461.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2461/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Lukáše Holého se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, insolvenčního správce dlužnice KTI - provádění staveb s. r. o., zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2018 č. j. 27 Cdo 6025/2017-147 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2018 č. j. 6 Cmo 125/2017-159, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti A. Krajského soudu v Plzni a B. Miloše Housera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2018, napadá stěžovatel JUDr. Lukáš Holý (dále rovněž "insolvenční správce" nebo "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
U Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") probíhalo pod sp. zn. 49 Cm 114/2015 insolvenční řízení ve věci dlužnice KTI - provádění staveb s. r. o, IČ 26373041, se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7. Insolvenčním správcem dlužnice je stěžovatel.
Dne 5. 8. 2014 podal stěžovatel žalobu, v níž se domáhal, aby soud "určil", že Miloš Houser (dále rovněž "žalovaný", resp. "vedlejší účastník") ručí za splnění všech povinností dlužnice.
Podáním ze dne 28. 3. 2017 vzal žalobce svou žalobu v celém rozsahu zpět, přičemž žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil a žádal náhradu nákladů řízení.
Krajský soud usnesením ze dne 26. 4. 2017 č. j. 49 Cm 114/2015-101 řízení o žalobě zastavil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 532.932,40 Kč (výrok II).
K odvolání žalovaného proti výroku II usnesení krajského soudu ze dne 26. 4. 2017 změnil Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 8. 8. 2017 č. j. 6 Cmo 125/2017-117 usneseni krajského soudu a nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že přiznal žalovanému částku ve výši 23 716, Kč (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud došel k závěru, že v řízení šlo o žalobu podle §68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, v platném znění (dále jen "ZOK") a tomuto závěru přizpůsobil částku, určenou advokátním tarifem za poskytnuté právní služby.
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 20. 2. 2018 č. j. 27 Cdo 6025/2017-147 k dovolání žalovaného usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení dovolacího soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 27 Cdo 6025/2017-147 podal žalobce ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem usnesením ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1648/18 odmítnuta jako předčasná a tudíž nepřípustná.
Následně odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. 4. 2018 č. j. 6 Cmo 125/2017-159 potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku II a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 78.496,20 Kč.
Proti tomuto posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu, jakož i proti jemu předcházejícímu usnesení dovolacího soudu je namířena nynější ústavní stížnost.
III.
Stěžovatel konkrétně namítá, že jak odvolací soud, tak i soud dovolací zcela pominuly specifické postavení stěžovatele jako insolvenčního správce, které mu ve vztahu k ustanovení §68 ZOK umožňuje domáhat se vůči žalovanému jen výroku o určení ručení. Stěžovatel polemizuje se závěrem odvolacího (i dovolacího) soudu, že z obsahu jeho podání ze dne 4. 8. 2014 (žaloby) je zřejmé, že se stěžovatel vedle určení ručení domáhal rovněž nároku na plnění; tento druhý žalobní petit je prý nesprávně dovozován v rámci celého kontextu tohoto podání, přičemž nárok na plnění je v něm specifikován v základních náležitostech dostatečně určitě, aby mohl být soudem projednán. Úvaha odvolacího soudu (v návaznosti na důvody zrušujícího usnesení dovolacího soudu), že pro předmět řízení je určující obsah podání, kterým je řízení zahájeno, resp. v daném případě obsah žaloby, je podle názoru stěžovatele nesprávná a extrémním způsobem vybočující z platné judikatury.
Stěžovatel mimo výše uvedeného tvrzení o absenci aktivní věcné legitimace na straně insolvenčního správce domáhat se nároku na plnění namítá rovněž to, že již v rámci odvolacího řízení opakovaně uváděl, že "nikdy neměl v úmyslu se domáhat nároku na plnění..., a že pokud volil v podání ze dne 4. 8. 2014 formulace, ze kterých by snad mělo být dovozováno, že tak přesto činí, pramení tato nepřesnost pouze a jedině z nedokonalého uchopení nově zavedeného právního institutu".
Podle názoru stěžovatele soudy "dovozený" nárok na plnění nelze zjistit ani z obsahu protokolu z nařízeného ústního jednání před krajským soudem.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud vzal především v úvahu, že podstatou sporu v projednávané věci, po zpětvzetí žaloby stěžovatelem, byla otázka náhrady nákladů řízení. Právě problematikou nákladů řízení se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž vždy zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)].
Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. Takovému imperativu oba soudy, tedy soud odvolací i soud dovolací, ve stěžovatelově věci dostály.
Ústavní soud považuje ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů za ústavně konformní, řádně odůvodněná a nevykazující žádné protiústavní deficity.
Argumentace stěžovatele je založena na nesouhlasu se zjištěními dovolacího soudu a následně i odvolacího soudu, že obsah a znění jím podané žaloby (konkrétně článek VIII a článek IX bod II žaloby a vztah mezi nimi) je projednatelný, neboť je přesný, určitý a srozumitelný, přičemž jím formulovaný petit žaloby stěžovatel vysvětluje jako "pouhou nepřesnost ve formulaci, kterou měl upřesňovat v rámci odvolacího řízení". Tyto stěžovatelovy argumenty Ústavní soud nemůže akceptovat.
Dovolací soud správně ve svém zrušovacím usnesení konstatoval, že pro řízení a rozhodování soudu je zásadní, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Žalobní petit musí být v žalobě formulován tak, aby byl určitý, jasný a srozumitelný, přičemž není na překážku, obsahuje-li takový petit i několik návrhů (§79 odst. 1 o. s. ř.). Soud musí již od zahájení řízení ve věci vědět, čeho se žalobce domáhá (co požaduje), neboť k tomuto žalobnímu petitu směřuje vylíčení rozhodujících skutkových okolností a provádění navržených důkazů.
V předmětné věci bylo z hlediska námitek žalovaného ohledně otázky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně podstatné posoudit, zda stěžovatelem formulovaný petit splňoval zákonné náležitosti, tedy zda bylo soudu prvního stupně od počátku zahájeného řízení zřejmé, čeho se žalobce domáhá a co bude předmětem řízení. V posuzované věci bylo zřejmé, že stěžovatelem formulovaný žalobní petit s ohledem na jeho obsah a vzájemný obsahový vztah výše uvedených článků žaloby nezbytné náležitosti splňoval.
Námitky stěžovatele, uplatněné ostatně až v odvolacím řízení, že ve skutečnosti se nehodlal domáhat nároku na plnění, protože mu ustanovení §68 odst. 1 ZOK takový postup neumožňuje, se jeví, i s ohledem na časový odstup od podání žaloby, jako ryze účelové.
Za situace, v níž vzal žalobce svou žalobu zpět před rozhodnutím o věci samé, bylo povinností soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně s ohledem na předmět řízení, vymezený žalobcem v žalobním petitu a zjištění, že to byl žalobce, kdo zavinil zastavení řízení. Nebylo tedy povinností soudu prvního stupně za této procesní situace současně zkoumat, jak se domnívá stěžovatel, zda byla žaloba v celém rozsahu podána důvodně či nikoli.
V projednávané věci Ústavní soud žádné pochybení odvolacího soudu, resp. soudu dovolacího, jemuž stěžovatel rovněž adresuje v podstatě shodné výtky, nezjistil.
Naopak postup stěžovatele jako konkursního správce, navíc v předmětném řízení zastoupeného advokátem, lze hodnotit vzhledem k průběhu řízení minimálně jako nedostatečně obezřetný.
Obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečně reflektuje odůvodnění obou napadených rozhodnutí a svými námitkami se v podstatě snaží zprostit odpovědnosti svého advokáta za chybný procesní postup při hájení práv svého mandanta v pravomocně skončeném řízení.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny bylo stěžovateli nepochybně umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; toto právo však nelze vykládat tak, že jde o právo na procesní úspěch konkrétního účastníka v pravomocně skončeném řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu