ECLI:CZ:US:2018:4.US.2471.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2471/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Joštova realitní kancelář - JORK, spol. s r. o., sídlem Sladkovského 433, Pardubice, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem, sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018 č. j. 26 Cdo 394/2018-416, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017 č. j. 29 Co 158/2017-387 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. března 2017 č. j. 27 C 17/2010-343, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze své úřední činnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka se svými původně jednotlivými žalobami, které byly následně spojeny ke společnému řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 27 C 17/2010, domáhala na vedlejší účastnici uhrazení částky ve výši 2 543 474 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Konkrétně šlo o nárok na zaplacení rozdílu mezi maximálním regulovaným a obvyklým nájemným za období od 1. 1. 2002 (když ke dni 31. 12. 2001 byla Ústavním soudem zrušena vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytů a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu) do 31. 3. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytů a o změně občanského zákoníku. Této žalobě bylo rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 1. 2012 č. j. 27 C 17/2010-238 v plném rozsahu vyhověno, a to mj. s odůvodněním, že uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla právě vedlejší účastnice, která svou nečinností zavinila, že po dlouhou dobu neexistovala právní úprava regulovaného nájemného, v důsledku čehož stěžovatelce ušel zisk z nájmu jejích nemovitostí. Rozhodnutí obvodního soudu však bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2013 č. j. 29 Co 293/2012-289, jímž byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 26 Cdo 1392/2014-320 odmítnuto. Rozhodnutí městského a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3524/14 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
4. Dne 25. 10. 2016 vydal Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185), v němž v právně identické věci jiných stěžovatelů vyslovil, že vznesení námitky promlčení ze strany státu ve sporech pronajímatelů bytů o jejich odškodnění v případě bytů s regulovaným nájemným odporuje dobrým mravům. Protože toto rozhodnutí dle názoru stěžovatelky představuje zásadní průlom v otázce nahlížení na právní problematiku, jejíž řešení bylo rozhodné rovněž pro posouzení věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 27 C 17/2010, a protože toto rozhodnutí bez své viny nemohla v původním řízení použít, podala návrh na jeho obnovu.
5. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 27 C 17/2010-343 tak, že návrh na obnovu řízení byl zamítnut (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II.). Obvodní soud tak učinil s odůvodněním, že návrh na obnovu řízení byl sice podán v subjektivní tříměsíční lhůtě běžící ode dne, kdy se stěžovatelka dozvěděla o důvodu obnovy, resp. od doby, kdy tento důvod mohla uplatnit, avšak až po uplynutí objektivní tříleté lhůty dle §233 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), která počala běžet právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dne 21. 1. 2014, a marně uplynula dne 21. 1. 2017, když návrh na obnovu řízení byl podán až dne 27. 1. 2017. Obvodní soud dále uvedl, že návrh na obnovu řízení zamítl rovněž proto, že právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu není novou skutečností, která by zakládala důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, resp. že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnující posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle posledně uvedeného ustanovení.
6. Rozhodnutí obvodního soudu bylo usnesením městského soudu ze dne 27. 7. 2017 č. j. 29 Co 158/2017-387 potvrzeno (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč (výrok II.).
7. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018 č. j. 26 Cdo 394/2018-416 odmítnuto (výrok I.), neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu §237 občanského soudního řádu, a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II.).
III.
8. Rozhodnutí soudů všech stupňů o návrhu na obnovu řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 27 C 17/2010 stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zrekapitulovala proces vymáhání svého nároku, kdy jako pronajímatelka nejprve podala osm samostatných žalob vůči nájemníkům bytových jednotek v jejím vlastnictví, jimiž se domáhala dotvoření chybějícího práva, totiž určení, aby tito nájemníci byli zavázáni platit v těchto bytech s účinností od 1. 1. 2002 do budoucna místně obvyklé nájemné. Tyto spory byly dle stěžovatelky ovlivněny vývojem právního názoru Ústavního soudu na problematiku tzv. regulovaného nájemného, který byl dovršen přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). S přihlédnutím k závěrům vysloveným v tomto stanovisku byly soudní spory vedené mezi stěžovatelkou a jejími nájemníky uzavřeny s tím, že stěžovatelka musí svůj nárok za období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006 uplatnit žalobou přímo proti státu, a to z titulu nuceného omezení vlastnického práva. To stěžovatelka také učinila, avšak její žaloba byla obecnými soudy zamítnuta s odůvodněním, že nárok stěžovatelky je promlčen a námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí není v rozporu s dobrými mravy, přičemž její ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3524/14 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Dne 25. 10. 2016 však týž senát Ústavního soudu (byť v částečně odlišném složení a s jiným soudcem zpravodajem) vydal nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185), v němž judikoval ve věci prakticky identické právní problematiky, že vznesení námitky promlčení ze strany státu ve sporech mezi pronajímateli bytů o jejich odškodnění v případě bytů s regulovaným nájemným odporuje dobrým mravům. Tento nález je pak dle názoru stěžovatelky s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") závazný pro všechny orgány a osoby (a tedy i obecné soudy) a je o to cennější, že v něm Ústavní soud sám sebekriticky připustil nejednotnost rozhodování této právní problematiky přímo na půdě Ústavního soudu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že předmětný nález je rozhodnutím, které bez své viny nemohla uplatnit v původním řízení před obecnými soudy a které je způsobilé přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci; jejímu návrhu na obnovu řízení proto mělo být dle jejího názoru vyhověno. Rovněž zdůraznila, že nese velice úkorně a není schopna pochopit, jak je možné, že v jejím případě byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, zatímco v případě, o němž bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. II. ÚS 2062/14, Ústavní soud dospěl k závěru o důvodnosti tehdy posuzované ústavní stížnosti. To stěžovatelka považuje za velmi nespravedlivé. Tuto skutečnost pak měly dle jejího názoru reflektovat též obecné soudy, neboť jak bylo Ústavní soudem v minulosti vysloveno, soudce obecného soudu by měl jít v konkrétní kauze i nad rámec pozitivního práva, pokud by cítil, že by jeho rozhodnutí z něj vycházející bylo nespravedlivé. Stěžovatelka upozornila také na skutečnost, že je v případě neúspěchu v nynějším řízení před Ústavním soudem připravena obrátit se na Evropský soud pro lidská práva.
IV.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Byť se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozsáhle zabývá problematikou tzv. regulovaného nájemného a vývojem právního názoru Ústavního soudu na tuto otázku, nemohl Ústavní soud předně přehlédnout, že předmětem ústavněprávního přezkumu v nynější věci nejsou rozhodnutí obecných soudů, jimiž tyto zamítly žalobu stěžovatelky, jíž se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, když tato rozhodnutí byla předmětem ústavněprávního přezkumu v řízení, v němž bylo vydáno usnesení ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3524/14, jímž byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto rozhodnutí je přitom - i přes nesouhlas stěžovatelky - pravomocné a konečné (srov. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť nikomu nepřísluší znovu o rozhodnutích Ústavního soudu jednat a přezkoumávat je, a to ani Ústavnímu soudu samotnému (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 684/01 ze dne 17. 12. 2001 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2977/07 ze dne 25. 3. 2008 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Nynější ústavní stížnost stěžovatelky totiž směřuje proti rozhodnutím, jimiž obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky na obnovu řízení, a to s odůvodněním, že návrh byl podán opožděně, když jej stěžovatelka podala až po marném uplynutí tzv. objektivní tříleté lhůty běžící od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a dále proto, že právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu vydaného ve věci jiných stěžovatelů není novou skutečností, která by zakládala důvod pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní soud má přitom za to, že obecné soudy svá rozhodnutí podrobně a velmi přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud proto nemá, co by jim v této souvislosti vytkl.
14. Žádné konkrétní výtky ve vztahu k těmto rozhodnutím ostatně ve své ústavní stížnosti neuvedla ani sama stěžovatelka, když k závěru, že návrh na obnovu řízení podala až po uplynutí tříleté objektivní lhůty, v ústavní stížnosti nenamítla vůbec ničeho a ve vztahu k výkladu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zastávanému obecnými soudy, dle něhož právní závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu vydaného ve věci jiných stěžovatelů není novou skutečností, která by zakládala důvod pro obnovu řízení, vyjádřila pouze své přesvědčení (bez uvedení jakékoli bližší argumentace), že takový právní závěr Ústavního soudu důvodem pro obnovu řízení je. S tímto tvrzením však nelze souhlasit. Ústavní soud již v minulosti v této otázce vyložil, že se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že rozhodnutí může přivodit pro účastníka příznivější výsledek řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 občanského soudního řádu) nebo vycházel z rozhodnutí jiného orgánu (§135 odst. 2 občanského soudního řádu), a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak. Takovým rozhodnutím však není pozdější nález Ústavního soudu vydaný ve věci jiných účastníků řízení, a to ani v případě, že jeho odůvodnění zahrnuje posouzení právní otázky, kterou obecný soud posoudil v jiné věci dříve jinak [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98 ze dne 7. 5. 1998 (U 40/11 SbNU 315), usnesení sp. zn. IV. ÚS 410/2000 ze dne 2. 10. 2000 (U 37/20 SbNU 341) či usnesení sp. zn. III. ÚS 3143/07 ze dne 19. 8. 2008, dostupné na http//:nalus.usoud.cz], neboť opačný výklad by nevyhnutelně vedl k narušení principu právní jistoty. Na zachování tohoto principu je pak dle názoru Ústavního soudu třeba trvat i v nyní souzené věci, a to přesto, že stěžovatelka výsledek řízení (a zejména skutečnost, že její původní ústavní stížnost byla Ústavní soudem odmítnuta) považuje za nespravedlivý a je připravena podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
VI.
15. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu