ECLI:CZ:US:2018:4.US.2539.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2539/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, sídlem Purkyňova 10, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 4 Tdo 471/2018-33, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 50 To 422/2017-484 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. června 2017 č. j. 33 T 39/2017-404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že při kontrole jízdenky v městské hromadné dopravě po hádce a strkanici napadl nejméně dvěma údery pěstí revizora, čímž mu způsobil poranění zubu a vážné poranění oka. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 9 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, znaleckého zkoumání zdravotního stavu poškozeného, analýzy audionahrávky incidentu, kterou pořídil poškozený, jakož i skutečnosti, že stěžovatel byl již v minulosti odsouzen za podobnou trestnou činnost. Soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, že z poškozeného byl cítit alkohol, a tento se mu nijak neprokázal jako revizor a rovnou stěžovatele napadl. Tyto skutečnosti byly dle okresního soudu vyvráceny dalšími nepřímými důkazy. Znaleckým zkoumáním pak byla potvrzena výpověď poškozeného, že k útoku došlo úmyslně a plnou silou.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že většina uplatněných námitek nespadá pod žádný dovolací důvod, neboť stěžovatel toliko rozporuje skutkovou verzi, k níž dospěly soudy nižších stupňů. V hodnocení soudů není přítomen žádný extrémní rozpor. Správně soudy dovodily naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, neboť stěžovatel nejméně dvakrát zaútočil na oblast obličeje (očí), na němž byly navíc brýle, a musel tedy být s rizikem vážného poškození zdraví přinejmenším srozuměn.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily klíčové důkazy. Jde zejména o audiozáznam celého incidentu, který je nejednoznačný, zejména v otázce jeho pozdějšího předložení. Dle stěžovatele je rovněž podezřelé, že se vymazala právě část začátku incidentu, ukazující klíčové chování obou jeho účastníků. Dle stěžovatele nelze takový důkaz použít v jeho neprospěch. Poškozený se se záznamem seznámil dřív než všichni ostatní, a mohl s ním tedy různě nakládat. Rovněž tak další svědecké výpovědi obsahují rozpory. Soudy kupříkladu ignorovaly skutečnost, že to byl stěžovatel, kdo zavolal policii. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze předkládá námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami obsáhle vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze předkládá svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy obsáhlým dokazováním přesvědčivě vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného, dalších nepřímých výpovědí, jakož i dalších důkazů). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr založí na obsahu konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Není v kompetenci Ústavního soudu hodnotit, nakolik je stěžovatelova obhajoba věrohodná.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že soudy neopřely závěr o vině stěžovatele toliko o výpověď poškozeného, ale i o další důkazy, které věrohodnost výpovědi poškozeného potvrzují a naopak přesvědčivě vyvrací nevěrohodnou obhajobu stěžovatele. Například v otázce údajné opilosti poškozeného, stěžovatelovy nevědomosti o kontrole jízdenky, neúmyslném poranění stěžovatele či rasistických projevů poškozeného nevycházely soudy vůbec z výpovědi poškozeného, ale ze souboru jiných objektivních důkazů.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu