ECLI:CZ:US:2018:4.US.2540.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2540/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti ELMAD, spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 26 Cdo 526/2018-230, Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 18 Co 255/2017-207, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2017, č. j. 16 C 219/2010-180, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 219/2010, v němž byla z důvodu promlčení zamítnuta její žaloba proti vedlejší účastnici o zaplacení náhrady za nucené omezení vlastnického práva, spočívajícím v regulaci nájemného. Ústavní stížnost proti meritornímu rozhodnutí ve věci byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 3519/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obnovu řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. stěžovatelka zdůvodňovala nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185), jímž byla v podle stěžovatelky identické věci státem vznesená námitka promlčení shledána rozpornou s dobrými mravy.
Obvodní soud návrh stěžovatelky na obnovu řízení napadeným usnesením zamítl. Podle soudu jednak uplynula objektivní i subjektivní lhůta k podání takového návrhu; dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, jejíž ústavní konformitu vyslovil Ústavní soud a podle které není judikaturní vývoj důvodem způsobilým opodstatnit obnovu řízení. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil a doplnil, že obnova řízení se může týkat výhradně otázek skutkových, nelze se jí domáhat nového právního posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Stěžovatelka před Ústavním soudem vyjadřuje přesvědčení, že citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 spadá do množiny rozhodnutí, jež mohou mít vliv na příznivější rozhodnutí ve věci a jež nemohla bez své viny použít v původním řízení před nalézacím soudem ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Závěr soudů o nedůvodnosti a opožděnosti návrhu na obnovu řízení považuje stěžovatelka za krajně nespravedlivý, v minulosti činila v souladu s tehdejší judikaturou všechny kroky potřebné k ochraně svých práv a není její vinou, že kýžený závěr o nemravnosti státem vznesené námitky promlčení v případech náhrad za regulované nájemné přijal Ústavní soud pozdě. Napadenými rozhodnutími bylo proto z pohledu stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na náhradu nuceného omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně podotýká, že argumentačně totožnou ústavní stížnost založenou na témže skutkovém základě již odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 405/18; od závěrů zde přijatých nemá důvod se odchylovat. Meritem řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, je posouzení včasnosti a důvodnosti návrhu na obnovu pravomocně skončeného řízení v občanskoprávním sporu - závěrům obecných soudů přitom není čeho vytknout. Jejich právní posouzení věci je logické, srozumitelné a pohybuje se v mezích zákona. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu plyne, že se v důsledku nové (příznivější) judikatury nelze domáhat nového právního posouzení pravomocně skončené věci cestou obnovy řízení.
Zbývá jen doplnit, že i kdyby Ústavní soud shledal důvody pro přehodnocení uvedených závěrů (což neshledal), obecný soud je vázán zákonem a zákon stanoví objektivní lhůtu, v níž je možné návrh na obnovu řízení podat; objektivní lhůta uplynula v projednávané věci marně a Ústavní soud nemá pravomoc překonávat zákonná pravidla, zavazující obecné soudy, vlastní rozhodovací činností, aniž by zároveň dospěl k protiústavnosti aplikovaného ustanovení a zrušil je - k tomu v projednávané věci důvod neshledal. Úprava objektivní lhůty z pohledu Ústavního soudu sleduje legitimní cíl, kterým je zachování principu právní jistoty; bez stanovení objektivní lhůty by vznikl nežádoucí stav právní nejistoty, neboť by nebyl časově ohraničen okamžik, do kterého lze návrh na obnovu řízení podat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senát