ECLI:CZ:US:2018:4.US.2555.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2555/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Vladimíra Suchánka, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 95, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, č. j. 21 Cdo 5044/2017-168, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 23 Co 349/2016-139, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 4. 2016, č. j. 7 C 145/2015-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Petra Sosnovce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud napadeným rozhodnutím k žalobě vedlejšího účastníka určil, že rozvázání jeho pracovního poměru u žalovaného stěžovatele učiněné dopisem ze dne 31. 3. 2015 je neplatné, neboť pracovní poměr skončil dnem doručení okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovateli ze strany vedlejšího účastníka. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.
Ačkoli stěžovatel výslovně napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, z obsahu jeho stížnostní argumentace je patrno, že brojí proti také proti rozhodnutím krajského a obvodního soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou, navazující na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, přijal výklad příznivější pro stěžovatele a jako napadená vzal v potaz všechna rozhodnutí.
Podle stěžovatele okresní soud neúplně zjistil skutkový stav a na základě tohoto dokazování dospěl k nesprávnému právnímu hodnocení, které převzal i soud odvolací. Dokazování vedené před soudem prvního stupně označuje stěžovatel za svévolné, neboť nalézací soud se nezabýval jím navrhovanými důkazy. Svévole se podle stěžovatele dopustil i Nejvyšší soud, který se odmítl zabývat skutkovým stavem věci, přičemž ve vztahu k právnímu posouzení nelze napadat jedno bez druhého. Předmětnou právní úpravu interpretoval Nejvyšší soud v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a stroze dovolání stěžovatele odmítl, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je ochráncem ústavnosti a jako takový není další přezkumnou instancí, která by se zabývala možnými pochybeními obecných soudů v rovině podústavního práva. Zasahuje pouze tehdy, shledá-li v postupu obecných soudů flagrantní pochybení, které by dosahovalo intenzity porušení základních práv, nejčastěji tzv. práva na spravedlivý proces nedodržením dílčích zásad, které jej definují. Z toho také plyne, že ne každé pochybení je způsobilé této intenzity dosáhnout, přičemž se vždy posuzuje spravedlivost řízení jako celku; nic podobného však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování ke skutkovému zjištění, že předmětná zásilka (okamžité zrušení pracovního poměru ze strany vedlejšího účastníka) byla do poštovní schránky stěžovatele vhozena, a s tímto skutkovým zjištěním spojil právní závěr o účinném doručení písemnosti s hmotněprávním úkonem a z něj vyplývajícího skončení pracovního poměru. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud nespatřuje v provedeném dokazování ani hodnocení důkazů ze strany obecných soudů prvky svévole; proto není v pozici, aby jejich závěry přehodnocoval.
Stěžovatel tvrdí, že doručovatelka byla zjevně nevěrohodnou osobou, která zfalšovala jeho podpis. Soudy však tento stěžovatelův náhled nesdílely. Hodnocení důkazů je věcí soudů a soudy doručovatelku za nevěrohodnou nepovažovaly; naopak zhodnotily, že výslech manželky a syna stěžovatele by další přínos pro objasnění skutkového stavu nepřinesly. Své úvahy promítly dostačujícím způsobem do odůvodnění svých rozhodnutí a není jim v tomto směru co vytknout.
Nejvyššímu soudu přitom nelze vytýkat, že se odmítl zabývat skutkovým stavem, neboť tím se může zabývat pouze tehdy, shledá-li přípustnost v nastolené právní otázce (viz §242 odst. 3 občanského soudního řádu), což se v případě stěžovatele nestalo.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelem naznačované podobnosti s případem řešeným nálezem ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13 (N 170/71 SbNU 25). Rozdíl ani tak netřeba spatřovat v rozdílnosti aplikovaných podzákonných předpisů (doručování výpovědi nájmu podle "starého" občanského zákoníku), jako spíše v okolnostech, jež odůvodňovaly objektivní nemožnost se s obsahem zásilky adresáta seznámit. V uvedené věci nebylo zpochybňováno, že by adresát neměl možnost se s písemností seznámit, šlo pouze o to, kdy takovou možnost objektivně měl, neboť od této skutečnosti se odvíjela otázka včasnosti podané žaloby (v řádu dvou po sobě jdoucích dnů). Zásilka nadto byla uložena na poště, její vyzvednutí tedy bylo limitováno otevírací dobou, na rozdíl od poštovní schránky, která je majiteli přístupná bez omezení. O zachování či zmeškání lhůty v souvislosti s doručením předmětné zásilky přitom ve věci stěžovatele nešlo, neboť v ní obsažené okamžité zrušení pracovního poměru ze strany vedlejšího účastníka žalobou o neplatnost napadeno nebylo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu