ECLI:CZ:US:2018:4.US.2566.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2566/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti SPOLEČENSTVÍ VLASTNÍKŮ JEDNOTEK DOMU Senovážné nám. č. p. 992, č. o. 8, Praha 1, se sídlem Senovážné náměstí 992/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem Palackého 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017 č. j. 25 Co 191/2017-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2016 č. j. 68 C 55/2012-189, ve věci žalobce proti žalovanému (dále jen "stěžovatel"), o zaplacení 629 190,77 Kč s příslušenstvím, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 629 190,77 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím, ve zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v odvolání proti tomuto rozhodnutí konstatoval "dovolací" důvod odkazem na zákonné znění (nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci), aniž by uvedl konkrétní odvolací argumentaci. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 2. 2017 č. j. 68 C 55/2012-199, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno do datové schránky dne 16. 2. 2017, stěžovatele vyzval k doplnění odvolání a poučil jej o rozsahu a způsobu takového doplnění. Odvolání však doplněno nebylo. Odvolací soud za této procesní situace postupoval podle §211 o. s. ř. ve spojení s §43 odst. 2 o. s. ř. a odvolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl, a to z důvodu jeho nezpůsobilosti věcného projednání. Z odvolání totiž nebylo zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice konstatoval, že v řízení před civilními soudy nestihl ve stanovené lhůtě blíže upřesnit a odůvodnit odvolání, avšak je přesvědčen, že se obvodní soud dopustil chybného úředního postupu, když jej nevyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání a spis bez dalšího postoupil odvolacímu soudu, který jeho pochybení nenapravil. Stěžovatel se konečně domnívá, že pokud by byly uvedené "postupy dodrženy, nepochybně by odůvodnit své odvolání stihl".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Podstatou ústavní stížnosti není polemika stěžovatele se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí, ale argumentace výše uvedeným "chybným úředním postupem" obou soudů. Podle Ústavního soudu se však nejedná o přiléhavou argumentaci, neboť stěžovatel deficit perfektního, tedy věcně projednatelného odvolání, k jehož doplnění byl kvalifikovaně vyzván usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 68 C 55/2012-199 dne 14. 2. 2017, neodstranil. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v případech tohoto druhu, tj. kdy podaná odvolání nesplňují podmínky meritorního projednání, soudy účastníka nevyzývají k zaplacení soudního poplatku, neboť trvat na jeho úhradě by (za této situace) bylo rozporné se zásadou hospodárnosti řízení (k tomu srov. též VEČEŘA, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 17). Zaplacení poplatku je proto spojeno až s odvoláním, jež je způsobilé věcného projednání. Konec konců v případě, kdy je odvolání věcně kvalifikovaně doplněno a je schopno projednání, může poplatník bez výzvy či po výzvě soudu poplatek zaplatit. Navíc pokud by soudní poplatek za odvolání nebyl zaplacen ani v době, kdy byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve stanovené lhůtě odvolací soud (srov. §9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud proto na postupu obou civilních soudů neshledává nic, co by dosahovalo úrovně porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud není povolán k tomu, aby posuzoval stěžovatelovo hypotetické přesvědčení, že při vyměření soudního poplatku by odvolání doplnit stihl a nedošlo by tak ke zkrácení jeho práv. Ostatně jedná se o tvrzení nevěrohodné a v konečném důsledku nelogické.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěrem soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu