ECLI:CZ:US:2018:4.US.2579.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2579/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Z. D., nyní ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě, P. O. Box 115, 746 49 Opava, právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem Hauerova 3, 746 01 Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2017 č. j. 7 To 46/2017-214 a proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 1. února 2017 č. j. 19 Dt 8/2014-196, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 15. srpna 2017, který byl dále doplněn podáním ze dne 5. září 2017, se stěžovatel (dále též "chovanec") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v článku 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dne 16. října 2018 obdržel Ústavní soud sdělení stěžovatele, mimo jiné k návazným krokům stran výkonu zabezpečovací detence, k němuž však Ústavní soud nemůže přihlédnout, neboť jej zaslal stěžovatel sám a netýká se napadených rozhodnutí obecných soudů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") zamítl usnesením ze dne 1. února 2017 č. j. 19 Dt 8/2014-196 návrh stěžovatele Z. D. na změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení a podle §100 odst. 5 tr. zákoníku rozhodl o tom, že zabezpečovací detence u chovance nadále trvá.
Okresní soud dospěl k závěru, že v dosavadním průběhu zabezpečovací detence nedochází k žádným změnám, které by odůvodňovaly zařazení chovance zpět do výkonu ochranného léčení v ústavní formě. Ochrana společnosti vyžaduje pokračování výkonu zabezpečovací detence a podmínky pro zmírnění tohoto trestněprávního opatření nejsou v daném případě dány. Dříve uložené ochranné sexuologické léčení selhalo, neboť v rámci jeho výkonu docházelo stále k opakování trestné činnosti chovance a jeho kontaktům s nezletilými, proto okresní soud dospěl k závěru, že v méně chráněném civilním zdravotnickém zařízení nedojde k nápravě chovance.
Proti tomuto usnesení podal chovanec stížnost a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. června 2017 č. j. 7 To 46/2017-214 stížnost zamítl.
III.
Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, a to zejména tím, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na závěry znaleckého posudku a závěry souhrnné zprávy odborné komise Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě ze dne 23. ledna 2017. Stěžovatel má za to, že právní závěry usnesení nejsou podloženy přesvědčivými důkazy. Znalecký posudek, z něhož obecné soudy vycházely, vykazuje závažné nedostatky, neboť je nepřezkoumatelný a dle názoru stěžovatele nejsou z něj zřejmé terapeutické metody, jež byly vůči němu uplatňovány. Další námitka se týká nepřezkoumatelnosti souhrnné zprávy Vězeňské služby.
Stěžovatel rovněž namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho návrhy na výslech dalších svědků, resp. opětovný výslech svědků doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. a MUDr. Šárky Grussmannové, takže nedošlo k úplnému zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření jednotlivých účastníků a spis okresního soudu vedený pod sp. zn. 19 Dt 8/2014.
Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. října 2013 sp. zn. Dt 2/2012, jež nabylo právní moci dne 31. října 2013, bylo rozhodnuto o přeměně ochranného sexuologického léčení ústavního na zabezpečovací detenci a umístění do výkonu zabezpečovací detence. Chovanec byl dodán do výkonu zabezpečovací detence dne 29. listopadu 2013. O změně zabezpečovací detence na ochranné léčení na návrh chovance bylo rozhodnuto dále Městským soudem v Brně dne 5. června 2014 sp. zn. 0 Dt 7/2013, a to tak, že žádost chovance byla zamítnuta. Dne 10. června 2015 bylo usnesením Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 Dt 8/2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 177/2015 rozhodnuto o dalším trvání zabezpečovací detence.
O změně ochranného sexuologického léčení na zabezpečovací detenci bylo rozhodnuto z toho důvodu, že ochranné léčení tak, jak bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 24 T 150/2008 ze dne 19. června 2008, v němž byl chovanec uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, neplní svůj účel a nelze od něj očekávat, že svůj účel bude plnit v rámci dalšího jeho trvání, neboť v průběhu sexuologické léčby chovanec opakoval svoje chování, pro nějž byl odsouzen a za něž mu bylo uloženo ochranné léčení.
Předseda senátu okresního soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na písemné vyhotovení rozhodnutí a konstatoval, že má za to, že stěžovatel opakuje stejné námitky, jako v předcházejícím řízení, polemizuje se závěry znalce a uvádí svá subjektivní stanoviska. Má za to, že nebylo třeba odstraňovat nejasnosti výslechem znalce.
Předsedkyně senátu krajského soudu s ohledem na skutečnost, že JUDr. Vladislav Dorda, tehdejší předseda senátu, rezignoval na funkci soudce, odkázala na obsah odůvodnění napadeného usnesení.
S ohledem na výše uvedené nebyla zasílána vyjádření účastníků stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy z předcházejícího řízení.
V.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
VI.
V projednávané věci žádná protiústavní pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i obsahem spisu okresního soudu sp. zn. 19 Dt 8/2014 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává:
Aktuální zpráva odborné komise ústavu pro výkon zabezpečovací detence ze dne 23. ledna 2017 uvádí, že od zpracování předchozí zprávy ze dne 16. srpna 2016 nedošlo u stěžovatele k téměř žádným změnám, chovanec je ubytován samostatně, má s ostatními chovanci komplikované vztahy, nedokáže přijmout kritiku ze strany jiných chovanců ani od terapeutického personálu a spolupracuje jen formálně a ačkoliv si stěžovatel uvědomuje společenskou neadekvátnost svého jednání, při léčbě kveruluje, vyhrožuje a osočuje, takže komise doporučuje pokračování zabezpečovací detence. Pokud i z dalších provedených důkazů, a to zejména ze znaleckého posudku doc. Zvěřiny zpracovaného dne 29. listopadu 2016, Okresní soud v Opavě dovodil, že společenská nebezpečnost pobytu stěžovatele na svobodě přetrvává a není možné na něj působit prostředky mírnějšími, tedy zejména zařazením do civilního zdravotnického zařízení, má Ústavní soud za to, že odůvodnění usnesení okresního soudu je dostatečné.
Krajský soud se ke stížnostním námitkám a požadavku stěžovatele a jeho obhájce na provedení výslechu MUDr. Grussmannové a znalce doc. Zvěřiny, včetně vytýkané nesprávnosti znaleckého posudku vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 2-3. I krajský soud se ztotožnil s názorem, že u stěžovatele dosud nepominuly důvody pro další trvání zabezpečovací detence, která plní svůj účel z hlediska izolace nebezpečného pachatele závažné trestné činnosti od společnosti a tím i její ochrany.
Tyto závěry obecných soudů nevykazují žádné protiústavní deficity.
Kasační zásah Ústavního soudu by připadal v úvahu jen tehdy, pokud by obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost potenciálním změnám týkajícím se podmínek trvání zabezpečovací detence. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy dostatečně věnovaly dosavadnímu průběhu trvání zabezpečovací detence i jednotlivým námitkám stěžovatele.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu