ECLI:CZ:US:2018:4.US.261.18.1
sp. zn. IV. ÚS 261/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky: J. G. J., zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, č. j. 25 Cdo 1331/2017-544, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 18 Co 318/2016-509, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Potvrdil tak závěry Městského soudu v Praze, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o více nárocích stěžovatelky, která byla po úrazu hospitalizována u vedlejší účastnice, a její postup při léčení stěžovatelky kvalifikovaly obecné soudy jako non lege artis. V souvislosti s nesprávným postupem vedlejší účastnice vznikla stěžovatelce újma na zdraví i věcná škoda, kterou obecné soudy uložily zdravotnickému zařízení nahradit. Částečně však byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, a to mj. v části, ve které se domáhala náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Odvolací soud dospěl ve shodě s nalézacím soudem k závěru, že nedostatek pracovních příležitostí pro žalobkyni je způsoben situací na nizozemském trhu práce a není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, za které odpovídá vedlejší účastnice. K tomuto závěru odkazuje odvolací soud na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a ztotožnil se s ním i dovolací soud v napadeném rozhodnutí. Také podle závěru Nejvyššího soudu není důvod pro přiznání nároku za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stěžovatelky podle občanskoprávní úpravy, která není totožná s úpravou podle zákoníku práce. Zákonodárce zjevně zamýšlel odlišit občanskoprávní a pracovněprávní vztahy zvýšenou právní ochranou, která přísluší zaměstnanci jakožto slabší straně. Uplatněný nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se řídí tehdy účinným ustanovením §447 obč. zák., není jej ani v souzené věci důvod posuzovat podle pracovněprávních předpisů a odklonit se od dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí - zejména z toho důvodu, že bylo porušeno její právo na ochranu zdraví a vlastnické právo podle čl. 31 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka především obecným soudům vytýká, že ji svými rozhodnutími nedůvodně diskriminovaly, jestliže jí nepřiznaly stejné postavení jako osobě, které by se stal pracovní úraz v pracovním poměru.
Námitky stěžovatelky Ústavní soud nesdílí. Oba soudy svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily a vysvětlily, proč nelze stěžovatelce přiznat nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve stejném režimu, jako by tomu bylo u zaměstnanců v pracovním poměru, kteří prodělali pracovní úraz nebo trpí nemocí z povolání. Rozhodnutí obecných soudů vycházejí z tehdy platné právní úpravy, která rozlišovala mezi úrazem pracovním a "běžným"; bylo vůlí zákonodárce, kterou Ústavní soud není oprávněn hodnotit či "přezkoumávat", poskytnout zvýšenou právní ochranu zaměstnancům jako slabší straně pracovního poměru. S tím nemá nic společného, že stěžovatelka neprokázala, že by jí ušel po skončení pracovní neschopnosti výdělek v příčinné souvislosti se zhoršením její zdravotního stavu. V řízení vyšlo najevo, že neschopnost stěžovatelky získat práci je daná především situací na nizozemském trhu práce, a není primárně důsledkem zdravotního stavu, který se zhoršil v příčinné souvislosti s nesprávným postupem vedlejší účastnice.
Ústavní soud má pochopení pro životní situaci stěžovatelky, nemůže s ní však souhlasit v tom, že by obecné soudy postupovaly diskriminačně nebo svévolně. Z těchto důvodů odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu