ECLI:CZ:US:2018:4.US.2647.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2647/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Denka, zastoupeného JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 14, Podbořany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 21 Cdo 1628/2018-241, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 84 Co 218/2017-226 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 7 C 213/2011-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CONTA, s. r. o., sídlem Hlubany 121, Podbořany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici (z titulu náhrady škody způsobené pracovním úrazem, která měla spočívat ve ztrátě na výdělku) zaplacení částky 328 264 Kč s příslušenstvím a dále částky 5 692 Kč měsíčně od 1. 6. 2013 do 31. 12. 2013 a částky 5 666 Kč měsíčně od 1. 1. 2014 (jakožto peněžité renty), stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 67 764 Kč a státu bylo přiznáno vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení ve výši 5 000 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že hlavní příčinou vzniku požadované škody nebyl pracovní úraz, který by jako příčina důležitá, podstatná a značná, dovršoval celkovou nezpůsobilost stěžovatele k soustavné výdělečné činnosti, neboť nebylo zjištěno, že by pro následky pracovního úrazu nebyl schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal před pracovním úrazem u vedlejší účastnice.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále "jen krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadené části (zamítnutí renty za dobu od 1. 1. 2014 do 25. 1. 2016) potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 17 650 Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že stěžovatel ani po poučení soudu neprokázal, že by pokles příjmů byl důsledkem pracovních úrazů utrpěných u vedlejší účastnice. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel po pracovních úrazech pracoval na stejné pozici za totožnou mzdu, byť při respektování určitých omezení, která nadto jen z části souvisela s následky utrpěných pracovních úrazů. K podstatnému omezení pracovních schopností totiž nedošlo v důsledku těchto úrazů, ale jeho "obecných onemocnění", která s nimi žádnou souvislost nemají.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s odůvodněním, že stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., když předestřel odlišná skutková tvrzení (že příčinou, proč nemůže vykonávat dosavadní práci, nejsou jeho "obecné choroby", ale pracovní úrazy). K tomu Nejvyšší soud dodal, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud pojímá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dle jeho názoru to odporuje podstatě institutu dovolání, neboť přípustnost má být shledána i v případech, kdy rozhodnutí, vůči němuž dovolání směřuje, je zatíženo protiústavností.
6. Dále stěžovatel uvedl, že soudy nižších stupňů učinily (stručně řečeno) závěr, že byl schopen konat stejnou práci, jakou vykonával u vedlejší účastnice, neboť ji vykonával i po pracovním úrazu, a to až do doby rozvázání pracovního poměru, a že hlavní příčinou požadované škody nebyl pracovní úraz. V této souvislosti namítl, že tyto soudy vybočily z rámce zásady volného hodnocení důkazů, když provedené důkazy nehodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Tím, že prý nerespektovaly procesní předpisy, porušily jeho právo na spravedlivý proces.
7. Konkrétně pak soudům nižších stupňů stěžovatel vytkl, že nesprávně posoudily otázku, zda vykonával u vedlejší účastnice stejnou práci, kterou vykonával před pracovními úrazy, resp. že postupovaly přehnaně formalisticky a nevzaly v úvahu všechny okolnosti a skutečnosti, zejména to, že fakticky vykonával jen takové práce, které mu umožňoval jeho zdravotní stav, nesprávně posoudily otázku, jaký byl z hlediska omezení pracovní schopnosti skutečný význam zdravotních omezení způsobených pracovními úrazy a zdravotními omezeními obecného charakteru, když význam "obecných chorob" bezdůvodně nadhodnotily. To má plynout ze skutečnosti, že i přes tyto choroby bez problémů vykonával všechny práce odpovídající jeho pracovnímu zařazení. K tomu dodal, že si lze v běžné praxi sotva představit práci provozního elektrikáře, kterou by mohl vykonávat s omezeními způsobenými v důsledku utrpěných pracovních úrazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel argumentuje tím, že přípustnost dovolání má být shledána i v případech, kdy rozhodnutí (odvolacího soudu) je zatíženo protiústavností. S tím je třeba jistě souhlasit, současně však platí, že dovolání musí obsahovat náležitosti, jež jsou stanoveny zákonem, tzn. že dovolatel je (kromě jiného) povinen identifikovat relevantní ústavněprávní otázku (§241a odst. 1 o. s. ř.) a ve vztahu k ní podle §241a odst. 2 o. s. ř. jednak vymezit důvody dovolání způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., jednak uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (zde ve spojení s §237 o. s. ř.). Teprve za splnění těchto podmínek se může Nejvyšší soud takovou otázkou zabývat [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou ústavněprávní otázku, kterou by předestřel Nejvyššímu soudu, nespecifikoval, přičemž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatel namítl jen nesprávné právní posouzení věci krajským soudem, které však postavil na odlišných skutkových závěrech, než jaké učinil uvedený soud. Ústavní soud tak nemá, co by postupu Nejvyššího soudu mohl z hlediska ústavně zaručeného práva, kterého se stěžovatel dovolává, vytknout.
12. V další části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudkům soudů nižších stupňů, stěžovatel namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů. Z obsahového hlediska však jde o vyjádření nesouhlasu s tím, jakým způsobem (přesněji řečeno, s jakým výsledkem) tyto soudy provedené důkazy zhodnotily. Jak totiž patrno z ústavní stížnosti, konkrétní pochybení obecných soudů mělo spočívat v tom, že "podcenily" dopad pracovních úrazů na stěžovatelovy pracovní schopnosti, když naopak v tomto ohledu nesprávně kladly důraz na "obecné choroby", jimiž trpí, a že dostatečně nezohlednily omezení, jde-li o výkon některých prací pro vedlejší účastnici po úrazech; z obsahu odůvodnění napadených rozsudků přitom plyne, že soudy nižších stupňů posledně uvedenou skutečnost vzaly v úvahu (viz bod 16 rozsudku krajského soudu "byť při respektování již zmíněných omezení") a že se právě otázkou příčiny omezení stěžovatelových pracovních schopností poměrně podrobně zabývaly, načež řádně vysvětlily, z jakých důvodů (na základě jakých prokázaných skutečností) se neztotožnily se stěžovatelovým tvrzením, že právě pracovní úrazy byly "podstatnou, důležitou a značnou" příčinou jeho pracovní nezpůsobilosti, a tedy proč není dán mezi pracovním úrazem a uplatňovanou škodou v podobě ztráty na výdělku (právně relevantní) vztah příčinné souvislosti.
13. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, že námitka nesprávného hodnocení důkazů opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení v ústavním systému a z něho plynoucího vztahu k obecné justici (viz výše) - nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Sice i v tomto směru může tzv. důkazní řízení [srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)] trpět kvalifikovanou vadou, muselo by však jít o situaci, kdy by mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými panoval "extrémní rozpor". Je pak na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem by takový rozpor, který zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou, měl konkrétně spočívat, minimálně by mělo být možné tyto skutečnosti vyvodit z jejího obsahu. Stěžovatel však takovouto námitku nevznesl, pouze vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily nesprávně (viz výše), přičemž ani Ústavní soud v jejich postupu z hlediska principů řádného procesu nic závadného (prima facie) neshledal.
14. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu