ECLI:CZ:US:2018:4.US.2675.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2675/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti MARCO CASTINARO, a. s., se sídlem v Plzni, Velenická 95, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 1743/2018-143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, č. j. 91 Co 361/2017-126, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 26 C 32/2016-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci způsobenou nezákonným rozhodnutím o předběžném opatření. Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 26 C 32/2016-74, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 91 Co 361/2017-126, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nalézací i odvolací soud dospěly ke shodným závěrům, že mezi jednáním vedlejší účastnice a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 1743/2018-143, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům městského a obvodního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 6. 8. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a do práva na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zejména opakuje argumentaci, kterou vznesl již v řízení před obecnými soudy ohledně existence příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a vzniklou škodou.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat pochybení, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance; jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a při jeho podání je povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka nevymezila výslovně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena jinak či doposud nebyla řešena vůbec; proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Je navíc nutné zmínit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou argumentaci ohledně vytýkané vady jejího dovolání.
Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatelka řádně nevymezila důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpala efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti, a proto je v části směřující proti rozsudkům městského a obvodního soudu nepřípustná.
Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustnou i jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu