ECLI:CZ:US:2018:4.US.2798.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2798/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Hany Pecháčkové, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 21 Cdo 815/2018-300, rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2017, č. j. 23 Co 355/2017-278, Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 5. 2017, č. j. 12 C 375/2015-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, a) obce Opolany se sídlem v Opolanech 68, b) Mateřské školy Opolany, příspěvkové organizace, se sídlem v Opolanech 40, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka byla ředitelkou Mateřské školy O.; ke dni 10. 11. 2015 byla místostarostou obce O. z funkce odvolána pro závažné porušení a neplnění právních povinností. Stalo se tak na základě výsledků inspekční činnosti České školní inspekce, která proběhla v mateřské škole ve dnech 14. a 16. 9. 2015. Dne 29. 1. 2016 dostala stěžovatelka výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce domáhala určení, že je od 1. 8. 2012 stále ve funkci ředitelky Mateřské školy O., a to na dobu určitou 6 let. Okresní soud, po kasačním usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 23 Co 247/2016/170, stěžovatelčinu žalobu zamítl a uložil jí povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradě nákladů řízení 46 442 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino odvolání splňuje formální náležitosti právního jednání a bylo učiněno v souladu se zákonem místostarostou, který zastupoval nepřítomnou starostku obce. Nalézací soud rovněž shledal naplnění důvodu pro odvolání stěžovatelky podle §166 odst. 5 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon").
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 23 Co 355/2017-278, potvrdil rozsudek okresního soudu a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení 12 014 Kč. Odvolací soud uvedl, že je nutné se po celou dobu řízení zabývat otázkou naléhavého právního zájmu stěžovatelky, což okresní soud v napadeném rozsudku neučinil. Protože stěžovatelka již nebyla zaměstnankyní mateřské školy, vyzval ji odvolací soud k doplnění tvrzení, v čem shledává naléhavý právní zájem na žalobě na určení, že je stále ředitelkou mateřské školy. Stěžovatelka k tomu sdělila, že naléhavý právní zájem spatřuje v následujícím: pokud by bylo žalobě vyhověno, byla by stále ředitelkou mateřské školy bez ohledu na to, že její pracovní poměr v mateřské škole skončil. Odvolací soud k tomu uvedl, že v posuzované věci nelze shledat naléhavý právní zájem stěžovatelky, neboť je vyloučeno, aby funkci ředitele mateřské školy vykonávala osoba, která k ní není v pracovně právním vztahu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 21 Cdo 815/2018-300, odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné a uložil jí povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení 3550 Kč. Podle dovolacího soudu je rozsudek krajského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Proti rozsudkům okresního soudu, krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 15. 8. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy; zejména namítá, že postup krajského a dovolacího soudu vedl k nepřípustnému zúžení jejího práva na přístup k soudu a odůvodnění takového postupu je ústavně neakceptovatelné.
Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16, jehož závěry dopadají na posuzovanou věc; zejména nesouhlasí se závěrem, že nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jejího odvolání z funkce ředitelky jen proto, že skončil její pracovní poměr v mateřské škole. Okresnímu soudu vytýká, že porušil její právo na zákonného soudce, neboť složení senátu se lišilo od jeho složení v době před kasačním usnesením krajského soudu, aniž by byla stěžovatelka s touto skutečností seznámena.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný nebo je-li nesprávně obsazen. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právních institutů a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly by znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k předloženým právním otázkám, které již byly řešeny v jeho judikatuře.
Stěžovatelčina argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu, řádně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud logicky vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určovací žalobě, a Nejvyšší soud v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání.
K námitce porušení práva na zákonného soudce lze odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, které je ústavně konformní - předsedkyně senátu rozhodující věc před kasačním výrokem odvolacího soudu odešla na rodičovskou dovolenou, a proto místopředseda soudu opatřením ze dne 30. 1. 2017 přidělil věc současné předsedkyni senátu; nelze rovněž přehlédnout, že po změně obsazení senátu bylo postupováno podle §119 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16, se týkal modelově podobné kauzy, nicméně jeho závěry nejsou pro nyní posuzovanou věc použitelné. V uvedené věci Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodu - nevypořádání veškerých tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu. V nyní posuzované věci krajský soud správně vyzval stěžovatelku k doplnění tvrzení, v čem shledává naléhavý právní zájem na určení, že je stále ředitelkou mateřské školy. Stěžovatelka k tomu pouze sdělila, že pokud by bylo žalobě vyhověno, byla by stále ředitelkou mateřské školy bez ohledu na to, že její pracovní poměr v mateřské škole skončil.
Krajský soud však dospěl k závěru, který je souladný se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že je vyloučeno, aby funkci ředitele mateřské školy vykonávala osoba, která k ní není v pracovně právním vztahu. Obecné soudy se tedy ústavně konformním způsobem vypořádaly se stěžovatelčinými tvrzeními ohledně naléhavého právního zájmu; tím se posuzovaná věc podstatně liší od věci řešené v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3245/16.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu