ECLI:CZ:US:2018:4.US.2809.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2809/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Klaudie Nerglové, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 14 Co 448/2017-3181, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Komerční banky, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a ustanovením čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 8. 2017 č. j. 27 C 98/2001-3082 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (výrok I) s tím, že se nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát uvedeného soudu (výrok II).
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s tím, jak městský soud po právní stránce posoudil rozsudek obvodního soudu. Domnívá se, že napadené rozhodnutí představuje tzv. jiný zásah veřejné moci, jako tomu mělo být ve věci, kde Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 4. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 19/02 (N 65/26 SbNU 187). V této souvislosti tvrdí, že ze strany vedlejší účastnice jde o zneužití práva a o šikanózní vedení sporu, kdy svým procesním postupem řízení účelově, resp. "z rozmaru" protahuje a snaží se oddálit uložení povinnosti uhradit náklady řízení, a že městský soud jí vydáním napadeného usnesení umožnil, aby v tomto jednání pokračovala.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Posuzovaná ústavní stížnost byla podána za situace, kdy (po zrušení rozsudku obvodního soudu odvolacím soudem a vrácení věci tomuto soudu k jejímu novému projednání a rozhodnutí) soudní řízení dále probíhá a kdy stěžovatelka v něm má k dispozici procesní prostředky, jejich prostřednictvím může hájit svá práva. Ty pro případ vydání jí nepříznivého rozhodnutí zahrnují řádné a mimořádné opravné prostředky a pro případ průtahů řízení (které stěžovatelka, jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, zřejmě rovněž namítá) pak návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích či žaloby na náhradu škody podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústavní stížnost je za této situace dle konstantní judikatury Ústavního soudu "předčasná" a ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
7. Ústavní soud nesdílí názor, že by soudní rozhodnutí v daném případě mohlo být považováno za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, ostatně sama stěžovatelka považuje napadený rozsudek za vadný, a domáhá se jeho zrušení [srov. rozdíl v důsledcích rozhodnutí Ústavního soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu oproti §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Případný není ani stěžovatelčin poukaz na nález sp. zn. II. ÚS 19/02, neboť ten byl vydán v odlišné procesní situaci, kdy na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu bylo pokračováno řízení, jež však mělo být (eventuálně) zastaveno.
8. Domáhá-li se stěžovatelka i zrušení výroku II napadeného usnesení, vzhledem k tomu, že ústavní stížnost ve vztahu k němu žádné námitky neobsahuje, vyšel Ústavní soud z toho, že tomu tak je pouze pro jeho akcesorickou povahu (ve vztahu k výroku I). Z toho plyne, že není-li ústavní stížnost "projednatelná" v části, kde se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I napadeného usnesení, nemůže tomu tak být za dané situace ani ve vztahu k akcesorické povaze jeho výroku II.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj