ECLI:CZ:US:2018:4.US.2839.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2839/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2018 č. j. 58 Co 159/2018-568, spojené s návrhem na odklad jeho částečné vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1. Obvodního soudu pro Praha 6, 2. L. J. a 3. Úřadu městské části Praha 6, odboru sociálních věcí - oddělení péče o rodinu a děti, se sídlem Československé armády 601/23, Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti R. K. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "otec") napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále "odvolací soud"), kterým se změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o výši výživného na jeho nezletilou dceru T. K., výrok o dluhu na výživném a o rozsahu styku otce s nezletilou.
Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu údajně porušil jeho právo na péči o děti (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo jeho i nezletilé dcery na rodinný život a jeho ochranu (čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo nezletilé dcery na prioritu ochrany jejího nejlepšího zájmu (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i právo stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozsudku se zjišťuje:
Stěžovatel je otcem nezletilé dcery T. K., jejíž matkou je L. J. (dále jen "matka"). Rodiče nejsou manželé, otec je ženatý a v době rozhodování soudu měl další vyživovací povinnost ke svým dalším čtyřem nezletilým dcerám. Vzájemný vztah rodiče udržovali do května roku 2015.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 0 Nc 17007/2015- 496 rozhodl tak, že nezletilá T. se svěřuje do péče matky (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 5. 2015 částkou 6 000,- Kč měsíčně (výrok II), vyčíslil dlužné výživné na nezletilou za období od 1. 5. 2015 do 31. 1. 2018 částkou 66.000,- Kč, současně zamítl návrh otce na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů (výrok III) a upravil styk otce s nezletilou (výrok IV). Obvodní soud tak rozhodl o návrzích rodičů, v nichž se matka domáhala svěření nezletilé do své péče, a otec navrhoval péči střídavou.
V průběhu soudního řízení byl předběžným opatřením upraven styk nezletilé T. s otcem na každý čtvrtek odpoledne a na neděli v sudém týdnu.
Ohledně majetkových a výdělkových možností obvodní soud mimo jiné konstatoval, že oba rodiče jsou lékaři - psychiatři, matka pracuje na zkrácený pracovní úvazek.
O odvolání matky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. května 2018 č. j. 58 Co 159/2018-568 tak, že změnil výrok rozsudku obvodního soudu o výši výživného - zvýšil výživné na částku 9 000,- Kč měsíčně (výrok I), změnil výši dluhu na částku 111.000,- Kč a nově upravil i styk otce s nezletilou (výrok III). Odvolací soud po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání matky, týkající se výše výživného, je důvodné, neboť na straně otce byly zjištěny další příjmy za předmětné období, které otec v řízení před soudem prvního stupně neuváděl, resp. je neuvedl podrobněji a bylo rovněž prokázáno vlastnictví dalších nemovitostí, dříve otcem neuvedených.
III.
Stěžovatel napadenému rozsudku odvolacího soudu vytýká, že prý podstatným způsobem a bez řádného odůvodnění omezil jeho styk s nezletilou oproti rozsudku soudu prvního stupně, aniž prý k takové změně existují rozumné důvody. K takovým důvodům podle názoru stěžovatele nemohou vést ani úvahy odvolacího soudu o příliš necitlivé a náhlé změně dosud přetrvávající úpravy styku zavedené předběžným opatřením. Podle názoru stěžovatele nelze logicky vysvětlit, proč by celkový pobyt nezletilé u otce v průběhu necelých čtyř dnů v sudém týdnu měl být pro ni značnou a nepřiměřenou psychickou zátěží. I když prý odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na dřívější úzkostné stavy nezletilé je nutné respektovat pozvolné rozšiřování styků otce s nezletilou, je prý ve skutečnosti nová úprava styku "právní brzdou" takové možnosti. Jako zcela "kontraproduktivní" shledává stěžovatel úpravu styku v odpoledních hodinách každého čtvrtku, kdy stěžovatel značnou část času prý věnuje nikoli samotnému styku s nezletilou, ale jízdami v pražské hromadné dopravě.
Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pro něj překvapivé, neboť odvolací soud stěžovatele neupozornil, že hodlá úpravu styku změnit v neprospěch stěžovatele a neumožnil mu tak prý vhodným způsobem argumentovat.
Jako nepřezkoumatelný shledává stěžovatel rozsudek odvolacího soudu i v otázce nově stanoveného (navýšeného) výživného. Odvolací soud prý nesprávně vycházel při svých výpočtech z tzv. superhrubé mzdy, tedy do základu daně započetl i odvedené pojistné za zdravotní pojištění a sociální zabezpečení (odvedené jak za stěžovatele, tak i za jeho zaměstnavatele), což vedlo k nesprávným závěrům o jeho průměrné mzdě za zvažované období. Pokud by stanovené výživné mělo být podkladem i pro výživné na jeho další nezletilé děti, byla by jeho vyživovací povinnost ve zcela nepřiměřeném rozsahu cca 45 000,- Kč měsíčně, což navíc neodpovídá jak věkové diferenciaci mezi jeho jednotlivými dětmi, tak i struktuře a kolísání výše jeho příjmů.
Závěrem stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí "ve výroku I a II, a to pokud jde o výrok I pouze co do částky 3 000,- Kč měsíčně"; pokud jde o výrok II, pak stěžovatel žádá o odklad výroku tohoto výroku "v celém jeho rozsahu". Žádost stěžovatel opírá o údajně hrozící újmu hrozící jeho dalším nezletilým dětem, které by prý v případě hrazení výživného stanoveného odvolacím soudem měly nižší životní úroveň, než nezletilá T.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do střídavé péče rodičů, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí na základě provedeného dokazování pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče, zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
V posuzované věci byly ústavně relevantní požadavky, kladené na průběh a výsledky soudního řízení, dodrženy. Závěry, o něž opřel odvolací soud své měnící výroky, jsou odpovídajícím způsobem odůvodněné a logicky též vysvětlují, na základě jakých důkazů k těmto závěrům odvolací soud dospěl.
Pokud stěžovatel namítá i údajné porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívající v nepředvídatelnosti a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu, je nutno poukázat na ustanovení §28 odst. 1, odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění změn a doplňků, které odvolacímu soudu umožňuje přihlédnout k novým skutečnostem nebo důkazům, i když nebyly uplatněny účastníky řízení, resp. nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by o případné změně rozsudku obvodního soudu (v odvoláními napadených výrocích) nevěděl a nemohl se k těmto výrokům rozhodnutí obvodního soudu vyjádřit. Z odvolání matky nezletilé se jednoznačně podává, že její odvolání směřovala právě do výroků rozsudku obvodního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o výši výživného na nezletilou a do výroků o úpravě styku stěžovatele s nezletilou. K těmto otázkám také odvolací soud doplňoval dokazování a právě na základě takto nově zjištěných skutečností změnil i výše uvedené výroky obvodního soudu.
Důvodná není ani stěžovatelova námitka o údajně nesprávně zjištěných výdělkových a majetkových poměrech stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že soudy při rozhodování o rozsahu vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti jsou povinny brát v úvahu nejen odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§913 odst. 1 občanského zákoníku); přihlédnout musí i k životní úrovni obou rodičů, která má být s životní úrovní dítěte zásadně shodná (§915 odst. 1 občanského zákoníku). Všechna tato hlediska jsou v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zohledněna.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení stěžovatelem označených ústavně zaručených práv a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a rozhodl o ní v čase co možná nejkratším, nebyl důvod zabývat se návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v jím označeném rozsahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu