ECLI:CZ:US:2018:4.US.2867.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2867/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Miroslavem Moltašem, LL.M., advokátem, sídlem Dobrovského 56/7, Hustopeče, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 3. 8. 2018 č. j. ZN 2246/2017-21 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru analytiky a kybernetické kriminality, Oddělení kybernetické kriminality ze dne 20. 4. 2018 č. j. KRPB-65664-31/TČ-2017-060079-LAZ, za účasti Okresního státního zastupitelství v Břeclavi a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru analytiky a kybernetické kriminality, Oddělení kybernetické kriminality jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 8. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi (dále jen "okresní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru analytiky a kybernetické kriminality, Oddělení kybernetické kriminality (dále jen "policejní orgán") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 3, 7, 10, 11, 15, 17, 20, 34, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, 6, 9, 10, 11, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel opakovaně od roku 2016 podával trestní oznámení na neznámého pachatele ve věci tvrzeného "hackerského" útoku na jeho výpočetní techniku. Věc byla šetřena pod č. j. KRPB-180014/ČJ-2016-060412 a č. j. KRPB-65664/ČJ-2017-060412, přičemž orgány činné v trestním řízení nezjistily cizí zavinění a věci byly postupně uloženy dne 15. 8. 2016 a dne 3. 4. 2017. O postupu ve věci vedené pod č. j. KRPB-180014/ČJ-2016-060412 rozhodoval v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud, který usnesením ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3794/16 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
3. Na základě dalšího oznámení stěžovatele týkajícího se stejné věci byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel - stručně řečeno - tím, že od 22. 7. 2016 a poté opakovaně v měsících září a říjnu roku 2016 v H. cíleně virovými hackerskými útoky působil na počítačové systémy a nosiče informací provozované stěžovatelem, v důsledku čehož stěžovatel nemohl bezpečně a s odbornou péčí vykonávat činnost insolvenčního správce a musel na svoji funkci rezignovat. Prověřování věci bylo následně postoupeno specializovanému policejnímu orgánu. Napadeným usnesením ze dne 20. 4. 2018 č. j. KRPB-65664-31/TČ-2017-060079-LAZ policejní orgán rozhodl podle §159a odst. 1 trestního řádu o odložení věci. Policejní orgán takto rozhodl poté, co měl k dispozici klíčová data pocházející z počítačového systému stěžovatele, a to logovací soubory antivirového programu obchodní společnosti ESET software spol. s r.o. (dále jen "společnost ESET"), které předal k vyjádření společnosti ESET. Z tohoto vyjádření vyplynulo, že společnost ESET provedla analýzu činnosti antivirového programu i operačního systému a jejím výsledkem nebylo zjištěno napadení. Stěžovatel opakovaně podkládal podezření o neoprávněném přístupu k jeho výpočetní technice tvrzeními o problémech při manipulaci s ní, např. poukazoval na nefunkčnost tiskáren. Absence jakýchkoli stop prokazujících podezření stěžovatele klasifikuje tyto problémy jako ryze uživatelské či technické. Policejní orgán na základě předložených, doplněných a zjištěných skutečností dospěl k závěru, že nedošlo k potvrzení existence jednání neznámého pachatele ani následku tvrzeného jednání.
4. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že nesouhlasí s rozhodnutím policejního orgánu a věc byla odložena předčasně. Poukázal na to, že práce policejního orgánu byla zcela mimo jeho kontrolu jako poškozeného, neboť mu nebylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu.
5. Napadeným usnesením státní zástupce okresního státního zastupitelství stěžovatelovu stížnost zamítl a uvedl, že rozhodnutí policejního orgánu i postup, který tomuto rozhodnutí předcházel, jsou v souladu s právním řádem. Policejní orgán, který je vysoce specializovaným orgánem pro tento druh kriminality, provedl standardní prověřování v trestní věci podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel poskytl materiál technického charakteru, o kterém se domnívá, že prokazuje neoprávněné zásahy do jeho počítačových systémů, stěžovatel byl také vyslechnut. Dále byla ve věci kontaktována společnost ESET, která poskytla technická data k problematice údajného napadení počítačů stěžovatele. Z prověřování nevyvstal jediný důkaz, který by podporoval verzi stěžovatele o napadení jeho počítačů viry, respektive o úmyslném hackerském útoku proti stěžovateli z důvodů majících původ v profesi stěžovatele a v jeho politickém angažmá. Pokud si stěžovatel stěžuje na funkčnost antivirového programu společnosti ESET, který zapříčinil vznik škody, jde o soukromoprávní vztah mezi stěžovatelem a společností ESET, který nemá trestněprávní přesah. Policejní orgán však skutečně pochybil, když odepřel stěžovateli nahlédnout do spisu. Toto právo podle §65 trestního řádu může být poškozenému odepřeno jedině z důvodu existence závažných důvodů pro takové odepření. Policejní orgán dospěl k závěru, že stěžovateli právo nahlédnout do spisu nepřísluší proto, že nebyl spáchán trestný čin, a dále proto, aby nemohl spisového materiálu využít pro svůj případný spor se společností ESET. Takové důvody pro odepření nahlížení však shledalo okresní státní zastupitelství nedostatečnými a nařídilo, aby stěžovateli bylo umožněno do spisu nahlédnout. Současně však dle napadeného usnesení nemělo toto pochybení policejního orgánu vliv na správnost vyřízení věci.
6. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností Krajskému státnímu zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství) podnět k výkonu dohledu nad činností okresního státního zastupitelství, přičemž z vyrozumění o výsledku dohledu ze dne 21. 9. 2018 plyne, že krajské státní zastupitelství shledalo postup státního zástupce okresního státního zastupitelství věcně správným a v souladu se zákonem. Oznámení stěžovatele byla několikrát prošetřována, nakonec v reakci na podání stěžovatele ze dne 13. 6. 2017 bylo přistoupeno i k zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu a bylo realizováno "klasické" prověřování věci. To prováděl specializovaný policejní orgán, který zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a skutková zjištění mají oporu v dokazování, které bylo provedeno v dostatečném rozsahu. Přesto žádná skutková zjištění nenasvědčují podezření ze spáchání trestného činu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh prověřování jím oznámené trestné činnosti, která měla spočívat v "hackerském" útoku na jeho výpočetní techniku, a poukázal na tvrzené nesrovnalosti v některých úkonech policejního orgánu. Konkrétně namítl, že policejní orgán mu neumožnil nahlédnout do spisu, nevyžádal si nezašifrované znění souboru s logy přístupné jen pro společnost ESET, neanalyzoval (případně nezadal k tomu vypracovat znalecký posudek) logy z antivirového programu ESET, neprověřil důvod neaktualizací jeho operačního systému, pravost a identitu nezašifrovaných i zašifrovaných souborů s logy. Policejní orgán se pro rozhodnutí o odložení věci spokojil s ničím neověřenou zprávou společnosti ESET o nezavirování stolního počítače stěžovatele, přestože tato společnost má na věci vlastní zájem, když by mohla nést veškerou odpovědnost za značnou škodu. Výše uvedené mělo za následek zásah do práva stěžovatele na účinné vyšetřování. Je nutné trvat na vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování, když stěžovatel utrpěl újmu nenahraditelně poškozující jeho zdraví a důstojnost, jejíž nápravu si nemůže z právních a faktických důvodů zajistit sám.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatelova podání o podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 trestního zákoníku byla opakovaně prošetřována a policejní orgány v žádném z těchto případů neshledaly skutečnosti, které by takovému spáchání trestného činu nasvědčovaly. V nyní posuzované věci pak k pokynu státního zástupce okresního státního zastupitelství zahájil policejní orgán úkony trestního řízení a věc byla předána policejnímu orgánu specializovanému na vyšetřování kybernetické kriminality. Ten v rámci prověřování opět neshledal skutečnosti, které by nasvědčovaly spáchání trestného činu, přičemž své závěry v napadeném usnesení o odložení věci řádně a logicky odůvodnil. Postup policejního orgánu byl ke stížnosti stěžovatele posuzován i státním zástupcem okresního státního zastupitelství, který se s jeho závěry ztotožnil a své rozhodnutí taktéž řádně a logicky odůvodnil. Postup obou zmíněných orgánů činných v trestním řízení byl přitom k podnětu stěžovatele posouzen i krajským státním zastupitelstvím vykonávajícím dohled, přičemž ten dospěl na základě popsaného přezkumu spisového materiálu k logicky jedinému možnému závěru, že žádná skutková zjištění nenasvědčují podezření ze spáchání trestného činu. Ústavní soud se s výše popsanými závěry orgánů činných v trestním řízení plně ztotožňuje a jejich rozhodnutím nelze ničeho vytknout (vyjma nesprávné realizace práva poškozeného nahlížet do spisu, jak je rozebráno níže). Ústavní soud tímto konstatuje, že nemohlo dojít k tvrzenému zásahu do práva stěžovatele na účinné vyšetřování, neboť ze všech zjištěných skutečností vyplývá, že vyšetřování (respektive prověřování) bylo vedeno účinně specializovaným policejním orgánem, jak je popsáno výše, a poškozený se pouze neztotožnil s výsledkem prověřování, přestože nic nenasvědčuje tomu, že trestný čin byl spáchán [k právu na účinné vyšetřování srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
13. Stěžovateli je možno přisvědčit, že došlo k pochybení ohledně realizace jeho práva nahlížet do spisu, avšak toto pochybení již bylo po zásahu státního zástupce okresního státního zastupitelství napraveno a zejména je nutno vyzdvihnout, že toto pochybení nemělo žádný vliv na výsledek prověřování trestní věci, když orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se zásadou vyhledávací a nejsou vázány návrhy a argumenty stěžovatele jako poškozeného. Současně bylo poškozenému umožněno svá podání vůči policejnímu orgánu doplňovat a jím doplněné skutečnosti byly zohledňovány, jak vyplývá z obou napadených usnesení. Je tak možno učinit závěr o tom, že stěžovateli bylo po část prověřování znemožněno realizovat jedno z jeho práv jako poškozeného, avšak jak Ústavní soud mnohokrát v minulosti dovodil, ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo způsobit zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. zejména nález ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531), dále např. usnesení ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 300/2004, usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4385/12, usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2684/14, usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 338/15)].
14. Ústavní soud zhodnotil, že orgány činné v trestním řízení rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu