ECLI:CZ:US:2018:4.US.2875.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2875/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Heršálkové, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, směřující proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8, ze dne 27. 3. 2017, č.j. 021 EX 10924/15-9, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č.j. 13 Co 208/2017-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8, ze dne 27. 3. 2017, bylo rozhodnuto, že exekuční návrh ze dne 17. 7. 2015 dle exekučního titulu, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 8 C 269/2002, se odmítá a oprávněná (stěžovatelka) je povinna uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č.j. 13 Co 208/2017-13, bylo toto usnesení soudního exekutora potvrzeno a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Těmito usneseními byla podle stěžovatelky porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu a špatné finanční situace nemůže vymoci svou pohledávku. Uvádí, že soudnímu exekutorovi doložila exekuční titul, a to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 8 C 269/2002, s tím, že nechala ověřit první stranu tohoto rozsudku, kde byla uvedena i doložka právní moci a vykonatelnosti. Pokud v doložce bylo uvedeno, že rozsudek je pravomocný a vykonatelný ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, sp.zn. 28 Co 469/2004, soudní exekutor si mohl a měl toto rozhodnutí sám vyžádat. Z ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č.j. 13 Co 208/2017-13, navíc vyplývá, že soud měl tento rozsudek prokazatelně k dispozici, vada tedy byla zhojena a soud měl rozsudek připojit ke spisu. Odmítnutí exekučního návrhu ze strany exekutora a potvrzení tohoto postupu soudem stěžovatelka považuje za nespravedlivé, nelogické a nepřiměřeně formalistické, přičemž je přesvědčena, že napadená usnesení nesplňují ani požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění.
II.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení stěžovatelky, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z usnesení soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8, ze dne 27. 3. 2017, č.j. 021 EX 10924/15-9, vyplývá, že stěžovatelka dne 22. 7. 2015 podala k soudnímu exekutorovi exekuční návrh, který však nesplňoval veškeré náležitosti - povinný nebyl řádně označen, exekuční titul nebyl řádně označen datem vydání, datum sepsání exekučního návrhu bylo uvedeno chybně a dále nebyl doložen exekuční titul s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti. Soudní exekutor tedy stěžovatelku vyzval k opravě a doplnění exekučního návrhu, a to usnesením ze dne 27. 7. 2015, č.j. 021 EX 10924/15-3, které bylo stěžovatelce doručeno dne 14. 8. 2015. Na základě tohoto usnesení stěžovatelka opravila exekuční návrh, kromě dodání exekučního titulu, když předložila ověřenou kopii pouze první strany exekučního titulu. Soudní exekutor tedy stěžovatelku opětovně vyzval k předložení celého exekučního titulu, a to usnesením ze dne 22. 9. 2015, č.j. 021 EX 10924/15-7, které stěžovatelka převzala dne 9. 10. 2015. Stěžovatelka však ve lhůtě 30 dnů a ani do dne vydání ústavní stížností napadeného usnesení soudního exekutora (27. 3. 2017) exekuční titul nepředložila, a proto soudní exekutor s odkazem na §39 odst. 2 exekučního řádu exekuční návrh odmítl.
Městský soud v Praze v usnesení ze dne 16. 6. 2017, č.j. 13 Co 208/2017-13, rekapituloval, že soudní exekutor usneseními ze dne 27. 7. 2015, č.j. 021 EX 10924/15- 3, a ze dne 22. 9. 2015, č.j. 021 EX 10924/15-7, vyzval stěžovatelku k doložení originálu nebo úředně ověřené kopie celého exekučního titulu a opakovaně ji poučil, že pokud tak neučiní, bude postupovat podle §39 odst. 2 exekučního řádu a exekuční návrh odmítne. Přes tyto výzvy stěžovatelka doložila jen první stranu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 269/2002, kde je výroková část rozsudku soudu prvního stupně a část odůvodnění. Také dle odvolacího soudu tak celý exekuční titul doložen nebyl, a to zvláště za situace, kdy doložka právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu obsahuje poznámku, že toto rozhodnutí je pravomocné a vykonatelně ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 469/2004. Odvolací soud proto uzavřel, že soudní exekutor postupoval zcela správně, když exekuční návrh odmítl a odvolací soud toto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Dle §38 odst. 2 exekučního řádu je k exekučnímu návrhu třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže exekuční titul vydal exekuční soud. Není-li v určené lhůtě návrh řádně opraven nebo doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul, exekutor usnesením exekuční návrh odmítne. O těchto následcích musí být oprávněný poučen (viz §39 odst. 2 exekučního řádu).
Jak je patrné z naznačené rekapitulace, jak soudní exekutor, tak odvolací soud s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zřetelně a srozumitelně označili důvody, které je k jejich rozhodnutím vedly. Přestože byla stěžovatelka opětovně poučena o nutnosti připojení originálu nebo úředně ověřené kopie exekučního titulu a důsledcích nedodržení této podmínky (k jejímuž splnění jí byl dán dostatečný časový prostor), poučením se neřídila, což vedlo k odmítnutí jejího exekučního návrhu dle §39 odst. 2 exekučního řádu. Aplikaci předmětných ustanovení ze strany soudního exekutora či odvolacího soudu přitom nelze označit za jakkoliv svévolnou či excesivní, když nijak nevybočuje z ústavněprávních limitů, a to ani v kontextu námitek stěžovatelky.
Tvrzením stěžovatelky o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu a jeho závěry, které stěžovatelka opírá o to, že Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2017, č.j. 13 Co 208/2017-13, uvedl nepravdivé tvrzení, konkrétně: "Oprávněná tak ani žádným pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, na jehož základě by mohla být vedena exekuce, nedisponuje, což je jí jistě známo." se Ústavní soud blíže nezabýval.
Tuto větu totiž odvolací soud uvedl toliko nad rámec svého rozhodnutí (jak ji také ostatně sám uvodil), když informoval o obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, č.j. 28 Co 469/2004-67. Na podstatu jeho rozhodnutí fakticky neměla vliv, přičemž důvody, o které odvolací soud své rozhodnutí skutečně opřel, již byly rozvedeny výše. Pro úplnost lze přitom doplnit, že existenci těchto důvodů přitom stěžovatelka nijak nepopírá, když sama uvádí, že nechala ověřit pouze první stranu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 8 C 269/2002, který má být dle doložky pravomocný a vykonatelný právě ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 469/2004.
Pokud pak stěžovatelka namítá, že je v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č.j. 13 Co 208/2017-13, označena coby Alena Heršláková, přestože se jmenuje Heršálková, a usnesení z tohoto důvodu považuje za nevykonatelné, neurčité a zmatečné, nezbývá, než ji odkázat na možnost podání návrhu na vydání opravného usnesení, jelikož úkolem Ústavního soudu zcela jistě není odstraňovat chyby v psaní, které mají zjevně charakter pouhého překlepu.
Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal ani podmínky pro to, aby stěžovatelce byla přiznána požadovaná náhrada nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu