ECLI:CZ:US:2018:4.US.2879.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2879/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Miroslava Dvorského, zastoupeného JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, č. j. 32 Cdo 1543/2018-192, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 69 Co 332/2017-156, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2017, č. j. 6 C 320/2015-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a odštěpného závodu společnosti BNP Paribas Personal Finance SA se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 uložil rozsudkem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 6 C 320/2015-113, stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 113 427,77 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady nalézacího řízení 65 545,10 Kč. Městský soud v Praze ve věci samé potvrdil rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 69 Co 332/2017-156, změnil výrok o nákladech nalézacího řízení tak, že je snížil na 32 772,55 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 20. 6. 2018, č. j. 32 Cdo 1543/2018-192, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, a proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům městského a obvodního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 24. 8. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména nesouhlasí s posouzením věci ze strany obecných soudů a Nejvyššímu soudu vyčítá, že nadřadil formální náležitosti dovolání nad zákonnost soudního rozhodování.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance, jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a při jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.
Je povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena jinak či doposud nebyla řešena vůbec; proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Je navíc nutné zmínit, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou argumentaci ohledně vytýkané vady jeho dovolání a zůstal pouze u strohé námitky, že Nejvyšší soud nadřadil formální požadavky dovolání vůči zákonnosti rozhodovací činnosti obecných soudů.
Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpal efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti a v části směřující proti rozsudkům městského a obvodního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustnou i jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu