ECLI:CZ:US:2018:4.US.2880.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2880/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2018 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Petra Kuny, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou, se sídlem náměstí 5. května 812/8, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 25 Cdo 2267/2017-459, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. ledna 2017 č. j. 23 Co 403/2016-431, a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. září 2016 č. j. 12 C 33/2012-391, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a 3. Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a za účasti a) Antonína Mrštného a obchodní společnosti b) Allianz pojišťovny, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, IČ: 47115971, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 12. září 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Petr Kuna (dále také jako "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod garantovaných článkem 11 odst. 1, článkem 26 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 26. března 2014 č. j. 18 Co 3/2014-316 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. října 2013 č. j. 12 C 33/2012-259, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (žalobce) domáhal vůči Antonínu Mrštnému a obchodní společnosti Allianz pojišťovně, a. s. náhrady za újmu na zdraví ve výši 1 650 080 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok na zaplacení uvedené částky žalobce odvozoval z újmy na zdraví, kterou utrpěl v důsledku dopravní nehody, při níž se jím řízený motocykl střetl s osobním vozidlem řízeným Antonínem Mrštným.
2) Usnesením ze dne 23. října 2014 č. j. 25 Cdo 3096/2014-349 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Usnesením ze dne 23. ledna 2015 sp. zn. I. ÚS 222/15 Ústavní soud odmítl (jako zjevně neopodstatněnou) ústavní stížnost žalobce směřující proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů.
3) Žalobou ze dne 6. června 2016 se žalobce domáhal obnovy řízení vedeného před Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 33/2012 s tím, že dne 29. března 2016 získal znalecký posudek Ing. Jaroslava Slavíka, jehož závěry zpochybňují závěry ústavního znaleckého posudku, o nějž se opírala rozhodnutí obecných soudů v předchozím řízení.
4) Usnesením ze dne 14. září 2016 č. j. 12 C 33/2012-391 Okresní soud ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 19. ledna 2017 č. j. 23 Co 403/2016-431 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
5) Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 29. června 2017 č. j. 25 Cdo 2267/2017-459 odmítl, neboť postrádalo obligatorní zákonné náležitosti, konkrétně vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích nevyplývají z provedeného dokazování a tento procesní exces je takového charakteru, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Stran rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatel zpochybňuje právní závěr obecných soudů, že znalecký posudek Ing. Jaroslava Slavíka nepředstavoval důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení před soudem prvního stupně a současně může přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci [§228 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Stěžovatel je přesvědčen, že z jím předloženého znaleckého posudku je zřejmé, že viníkem dopravní nehody byl Antonín Mrštný a předchozí znalecký posudek vypracovaný Vysokým učením technickým v Brně - Ústavem soudního inženýrství považuje za nesprávný.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu stěžovatel toliko uvádí důvody, pro které dovolací soud jeho dovolání odmítl a zdůrazňuje, že o věci meritorně nerozhodoval.
IV.
Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a k rozhodnutí ve věci samé, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v projednávané věci zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Při posuzování ústavní stížnosti v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud vycházel ze svého stanoviska ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že dovolání stěžovatele odmítl z toho důvodu, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem dovolání stěžovatele, je nucen konstatovat, že dovolání vytýkanou vadou trpí, neboť skutečně vůbec neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel ohledně uvedené náležitosti toliko odkazuje na §237 o. s. ř., tvrdíc, že dovolání je ve smyslu daného ustanovení přípustné. Takové vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je zcela zjevně nedostačující (k tomu srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pod bodem 12 a judikaturu tam citovanou).
Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 či ze dne 5. září 2017 sp. zn. III. ÚS 2451/17), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Je proto v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu jeho práv a zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zvláště nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
V tomto směru Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (7. duben 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. září 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).
Odmítnutí stěžovatelova dovolání dovolacím soudem pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání (řádně) odmítnuto právě z výše uvedeného důvodu, nebyl tím pro dovolací soud vytvořen prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
Požadavek vyčerpat procesní prostředek (ve smyslu §75 odst. 1 věty první za středníkem zákona o Ústavním soudu) není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti. Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu [viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pod bodem 61].
Ve světle shora uvedeného Ústavní soud nemůže na dovolání stěžovatele nahlížet jinak, než jako by vůbec nebylo podáno. Ústavní stížnost je proto nutné, v části směřující proti usnesením soudu prvního stupně a odvolacího soudu, považovat za nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal dovolání, jakožto poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, efektivně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, zčásti jako návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu