ECLI:CZ:US:2018:4.US.2945.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2945/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Vladimíra Touše, zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 45, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, č. j. 32 Cdo 1791/2017-266, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 6 Cmo 61/2016-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti stěžovateli se v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 122/2013 domáhala vedlejší účastnice, společnost GOLDIM spol. s r. o., zaplacení částky 112 231,50 Kč s příslušenstvím. Spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí vyplýval z nároků souvisejících s dodáním špaldové mouky, která neměla mít sjednanou kvalitu. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 45 Cm 122/2013-170, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 6 Cmo 61/2016-204, změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobě vyhověl co do částky 83 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady nalézacího a odvolacího řízení. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 11. 7. 2017, č. j. 32 Cdo 1791/2017-266, protože stěžovatel nevymezil v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 19. 9. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména uvedl, že se odvolací soud dopustil závažných pochybení při zjišťování skutkového stavu, přijal nepředvídatelné a překvapující právní hodnocení, postup odvolacího soudu znamenal eliminaci dvojinstančnosti soudního řízení, jeho rozhodnutí je založeno na dosud nepublikovaných a neznámých právních úvahách a nese známky libovůle. Nejvyšší soud rozhodl formalisticky - odůvodnění stěžovatelova dovolání bylo způsobilé založit přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel dále uvedl, že podaným dovoláním splnil podmínku vyčerpání opravného prostředku před podáním ústavní stížnosti; podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentace obsažené v stěžovatelovo dovolání.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), což je však jeho obligatorní náležitostí; Ústavní soud uvedené ověřil přímo z obsahu dovolání, které si od nalézacího soudu vyžádal. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance, jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu přípustnosti dovolání, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva, ani nepoukázal na rozdílnou či odlišnou judikaturu Nejvyšší soudu či Ústavního soudu. Proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpal efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti a v části směřující proti rozsudku vrchního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustnou a ve zbytku zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu