ECLI:CZ:US:2018:4.US.3020.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3020/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti JUDr. Alfréda Šrámka, advokáta, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. 3 To 64/2017-2880, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 37 T 3/2010-2821, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Výše citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla stěžovateli jako obhájci odsouzeného přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 193 839 Kč včetně DPH. Vrchní soud v Olomouci napadeným zamítl usnesením stížnost odsouzeného i stěžovatele proti přiznané výši odměny a náhrady.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl ustanoven obhájcem již v přípravném řízení, v závěru přiznaná odměna je však nižší, než jakou soudu vyúčtoval (463 190 Kč). Jádrem "sporu" jsou otázky snížení odměny ustanoveným obhájcům a současně nezvýšení odměny za úkony konané mimo obvyklou pracovní dobu advokáta, s užitím cizího jazyka, a nepřiznání odměny za některé důkazní návrhy. Podrobně pak popsal, proč ty které úkony měly být (více) oceněny.
Stěžovatel se také podrobně zabývá nepřiměřeností novel vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, vyhláškami, které včlenily §15a (235/1997 Sb.), §12b (399/2010 Sb.) a redefinovala §12a (486/2012 Sb.), jimiž byla mimosmluvní odměna advokáta (§7 advokátního tarifu) ustanoveného v trestním řízení snížena v jednotlivých obdobích o 10, 30 a 20 %. Stěžovatel namítá nerovnost takto snížené odměny ustanoveného obhájce ve srovnání s obhájcem zvoleným, jakož i skutečnost, že ve srovnání s ustanovenými obhájci nebyli zaměstnanci státu nijak kráceni. V této souvislosti odkazuje stěžovatel i na polemiku s takovým postupem, který prezentovala Česká advokátní komora v roce 2010. Jak dále stěžovatel uvádí, navrhl již krajskému soudu, aby před rozhodnutím o jeho odměně předložil Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu novel advokátního tarifu snižujících odměnu ustanoveného obhájce s právem na ochranu vlastnického práva. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl zrušit napadená usnesení Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani se nezabývá možným porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak je z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci zřejmé, stěžovatel předložil Ústavnímu soudu shodné námitky, kterými se stížnostní soud již důkladně zabýval a s nimiž se v napadeném usnesení vypořádal. Stěžovatel je nespokojen s právní úpravou snižující v konkrétních situacích odměnu, kterou mu advokátní tarif stanoví, a to na základě obecné úpravy, bez případného přihlédnutí ke konkrétním okolnostem. Je pochopitelné, že očekávání stěžovatele na odměnu bylo negativně konfrontováno s přiznanou výší, napadenými rozhodnutími však právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel. Byla-li v době, kdy stěžovatel obhajoval obviněného, postupně měněna výše přiznané odměny, nestalo se tak se zpětnou účinností, ale vždy byla odměna za jednotlivé úkony vypočtena podle aktuálně platného předpisu. Stěžovatel však tato omezující pravidla neuznal a požadoval přiznání náhrady v maximální možné výši.
Podle §151 odst. 2 trestního řádu přizná soud ustanovenému obhájci náhradu podle zvláštního předpisu, kterým je právě advokátní tarif; soud musí aplikovat zákonem stanovená pravidla, v opačném případě zasahuje do jejich zaručeného práva na spravedlivý proces a dopouští se libovůle, či dokonce svévole. Není na druhou stranu vyloučeno, aby obecný soud ad hoc nepoužil podzákonný předpis (v tomto případě advokátní tarif, a zejména jeho ustanovení o nižších odměnách zástupců ex offo), dospěje-li k závěru, že jeho aplikací by zasáhl do ústavně zaručeného práva účastníka a svůj postup v rozhodnutí vysvětlí. To je rozdíl oproti situaci, kdy soud předkládá Ústavnímu soudu k posouzení ústavní konformity ustanovení zákonné, které má v konkrétním řízení použít. Obecné soudy v předmětné věci neshledaly k naznačenému postupu důvod - v tom nelze spatřovat nic protiústavního. Vlastnické právo stěžovatele popsaným postupem dotčeno nebylo, neboť právní předpis upravující jeho odměnu (viz též čl. 26 odst. 3 věta první Listiny) deklaroval výši, jaká mu v ten který čas za jeho práci přísluší. Ochrana vlastnictví podle čl. 11 Listiny byla zachována respektem k normě stanovící "kolik a za co"; není-li stěžovatel spokojen s její výší, nezakládá jeho nespokojenost důvodnost ústavní stížnosti.
Jen jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že pro stěžovatelem předložené srovnání trvalého růstu odměn zaměstnanců státu ve srovnání s výše popsaným omezením advokátů ex offo je nutné zohlednit i možnosti obou skupin. Zatímco zaměstnanci státu jsou více či méně limitováni v možnostech zajistit si další zdroj příjmů, u advokátů činí nutná obhajoba jen část výkonu jejich práce a je věcí advokáta, bude-li pro tuto službu k dispozici.
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů byl v souladu s platnou právní úpravou, soudy srozumitelně a přehledně odůvodnily výši přiznané odměny a náhrady, a svým postupem stěžovatele v jeho zaručených právech nezkrátily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu