ECLI:CZ:US:2018:4.US.3070.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3070/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem se sídlem U Garáží 1611/7, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 101 Co 141/2018-57 a proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. dubna 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 38, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a za účasti Ž. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "otec") se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 9. 2018, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvujícího právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 32 odst. 4 Listiny (garantujícího právo dětí a rodičů na péči a výchovu), čl. 36 odst. 1 Listiny (právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestanného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy (právo na respektování rodinného a soukromého života).
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 5. 4. 2018 č. j. 42 P 502/2012 M 38 zastavil řízení o návrhu otce ze dne 5. 4. 2018 na změnu péče, o návrhu matky na změnu rozsahu styku a o návrhu otce na nařízení předběžného opatření podle §102 odst. 1 o. s. ř. Okresní soud uvedl, že z obsahu opatrovnického spisu zjistil, že obsahově totožný návrh na nařízení předběžného opatření podával otec již dne 27. 3. 2018, přičemž o něm rozhodl tento soud tak, že ho pro neurčitost a nesrozumitelnost (§75a o. s. ř.) odmítl. V době rozhodování okresního soudu citované usnesení ze dne 29. 3. 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 26 nebylo dosud pravomocné. Rozhodování o návrhu otce ze dne 5. 4. 2018 tak bránila ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. překážka věci zahájené. Protože dosud neskončené řízení o totožném návrhu se stalo z procesního hlediska neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, okresní soud později zahájené řízení zastavil.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2018 č. j. 101 Co 141/2018-57 usnesení okresního soudu potvrdil.
III.
Stěžovatel v poněkud "zmateném" odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že oba návrhy (tím má stěžovatel zřejmě na mysli návrh ze dne 27. 3. 3018 a ze dne 5. 4. 2018) mohly být posouzeny jako totožné jen za předpokladu, "že by byly oběma soudům srozumitelné". Jestliže však byl návrh ze dne 27. 3. 2018 na nařízení předběžného opatření odmítnut pro nejasnost a nesrozumitelnost, nemohl být prý druhý návrh (ze dne 5. 4. 2018) totožného obsahu a řízení proto nemělo být o tomto druhém návrhu zastaveno.
Závěrem stěžovatel žádá, aby Ústavní soud projednal jeho návrh přednostně.
Nad rámec výše uvedené argumentace stěžovatel uvádí, že není spokojen s odmítnutím jeho návrhu usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018 ve věci vedené jím pod sp. zn. IV. ÚS 243/18, jímž Ústavní soud rozhodl o jeho podání, aniž mu určil lhůtu k odstranění vady - absence právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel Ústavnímu soudu vytýká, že před rozhodnutím nezkoumal, zda bylo "stěžovateli umožněno být zastoupen" a mohl prý své rozhodnutí odložit na dobu dvou měsíců od doručení podání.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatele a jím napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Z obsahu nekvalitních fotokopií napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti je zřejmé, že důvody, které oba ve věci rozhodující soudy vedly k zastavení řízení o návrhu stěžovatele, jsou jasně a srozumitelně vysvětleny v jejich odůvodněních.
Z námitek stěžovatele se žádná ústavněprávní argumentace ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím nepodává, neboť jejich obsahem je pouhý nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudů o zastavení řízení pro překážku věci (dříve) zahájené, který nepochybně sám osobě nepostačuje k závěru o porušení základního práva stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že oba jím podané návrhy (ze dne 27. 3. 2018 a ze dne 5. 4. 2018) mohly být posouzeny jako totožné jen za předpokladu, "že by byly oběma soudům srozumitelné", postrádá jakýkoli rozumný a logický základ za situace, v níž oba soudy v nyní projednávané věci rozhodovaly o zastavení řízení pro litispendenci.
K výše uvedenému rozhodování obou soudů je tak Ústavní soud nucen uvést, že vzniklou procesní situaci si stěžovatel nepochybně zavinil sám, neboť v krátkých časových intervalech podává opatrovnickému soudu další návrhy, aniž vyčká výsledku rozhodování soudu v opatrovnické věci o jím již dříve podaných návrzích. Takový procesní postup stěžovatele nejen že nevede k rychlejšímu rozhodování soudu, ale naopak ztěžuje zahájené řízení nutností rozhodovat o chaoticky, neuváženě podávaných opakovaných návrzích stěžovatele a brání v rozhodnutí soudu o věci samé.
Ústavní soud pouze v krátkosti závěrem poznamenává, že stěžovatel, s ohledem na četnost jeho dosavadních podání (celkem 20), zjevně považuje Ústavní soud za další "odvolací instanci" v systému soudnictví České republiky, což je závěr zcela mylný. Stěžovateli jsou z dřívějších řízení před Ústavním soudem dobře známy podmínky a procesní předpoklady zahájení řízení o ústavní stížnosti. Z toho důvodu není tedy nutné a ani žádoucí, aby stěžovateli za této situace byla poskytována jakákoli další lhůta, nad rámec zákonné lhůty uvedené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud by takovým postupem, vůči ostatním stěžovatelům (v téže situaci), porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z důvodů výše vyložených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Postup podle §39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením a lze ho aplikovat jen v mimořádných, resp. jak uvádí citované ustanovení v "naléhavých" případech. Stěžovatel žádné důvody, které by opravňovaly postup Ústavního soudu podle §39 citovaného zákona, neuvedl a z obsahu napadených rozhodnutí se rovněž nepodávají. Ústavní soud i přes tento nedostatek rozhodl o podané ústavní stížnosti ve lhůtě co nejkratší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu