ECLI:CZ:US:2018:4.US.3082.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3082/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. Johan Albertus Wansink a 2. Ina Wansink - Walmink, oba zastoupeni JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204/I., Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2018 č. j. 15 Co 124/2018-123, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a za účasti A. Okresního soudu v Klatovech, B. Martina Majera a C. Jitky Majerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé Johan Albertus Wansink a Ina Wansink - Walmink (dále jen "stěžovatelé" nebo "žalovaní") se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 9. 2018, domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud), které podle jejich názoru porušilo jejich právo na spravedlivé projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo na ochranu životního prostředí (čl. 35 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Před Okresním soudem v Klatovech (dále jen "nalézací soud") probíhal občanskoprávní spor, v němž se žalobci Martin Majer a Jitka Majerová (dále jen "žalobci") domáhali, aby se žalovaní zdrželi zásahů do jejich vlastnického práva. Zásah měl spočívat v tom, že vzrostlé stromy na pozemku žalovaných zastiňovaly sousední pozemek žalobců. V průběhu sporu - poté, co žalovaní v mezidobí pokáceli celkem sedm stromů a ostatní stromy zkrátili - žalobci vzali žalobu zpět. Žalovaní se zpětvzetím žaloby souhlasili.
Usnesením ze dne 3. 1. 2018 č. j. 4 C 289/2015-98 nalézací soud rozhodl tak, že řízení ve věci samé zastavil. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žalobci vzali svoji žalobu zpět poté, co žalovaní splnili jejich požadavky na odstranění stromů; přitom nalézací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle jeho názoru žalovaní činili vstřícné kroky k odstranění sporného problému.
O odvolání žalobců rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 1. června. 2018 č. j. 15 Co 124/2018-123, jímž změnil výrok II usnesení nalézacího soudu tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 986,- Kč (výrok I) a dále žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 1 488,- Kč (výrok II).
Odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám žalobců, neboť z obsahu spisu zjistil, že první žalovaný již dlouho před podáním žaloby kontaktoval advokáta a chtěl poradu v dané věci, přičemž žalovaní ani po přeložení žaloby do jejich rodného jazyka na žalobu nijak nereagovali a ani při prvním ústním jednání soudu dne 23. 5. 2016 v rámci pokusu o smír nebyli ochotni stromy odstranit či je nějak zkrátit. Výsledku, jehož se žaloba domáhala, tak bylo dosaženo až po dvou ohledáních na místě samém, a to podle znění protokolu až po obsáhlé diskusi. Za této situace shledal odvolací soud užití ustanovení §150 o. s. ř. nalézacím soudem nesprávným, odporujícím znění zákona. Odvolací soud uzavřel, že k zastavení řízení došlo až po splnění toho, co žalobci učinili předmětem své žaloby, a žalovaní jsou tedy povinni zaplatit žalobcům účelně vynaložené náklady řízení.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně namítají, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že mezi účastníky řízení došlo k dohodě, která byla důvodem zpětvzetí žaloby, přičemž za této situace mělo být rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k oběma stranám sporu stejně, tedy žádné ze stran neměly být přiznány náklady řízení. Stěžovatelé tvrdí, že nemohou nést náklady řízení za situace, kdy v řízení ve věci samé nebylo prokázáno, že žaloba je důvodná, tedy že by některý ze stromů, rostoucích na pozemku stěžovatelů, skutečně vrhal stín na dům žalobců. Stěžovatelé po dohodě, uzavřené na prvním místním šetření, údajně vyhověli žalobcům a v době vegetačního klidu odstranili stromy podle dohody. Stěžovatelé dále zpochybňují nutnost odstranění stromů z důvodu zastínění sousedního pozemku, které prý v konečném výsledku nemá na možnost osvitu pozemku žalobců žádný vliv.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelů směřující proti nákladovým výrokům napadeného usnesení odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
K problematice nákladů řízení se staví Ústavní soud značně rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení. Spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity, opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního řízení, a že výrok o nákladech řízení má zásadně korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku intepretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
V posuzovaném případě se odvolací soud takového extrémního vybočení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace zákona nedopustil. Odvolací soud náležitě vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že při rozhodování o nákladech řízení před nalézacím soudem nebylo vhodné aplikovat moderační právo podle ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné zdůraznit, že užití či nepoužití citovaného ustanovení, coby výjimky z obecného pravidla, je především věcí úvahy obecného soudu, který k použití této diskreční pravomoci může mimořádně přistoupit v případech okolností hodných zvláštního zřetele a svůj postup musí pečlivě odůvodnit a důkladně ozřejmit výjimečnost skutečností, které ho k aplikaci tohoto ustanovení vedly. V posuzovaném případě odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu shledal aplikaci citovaného ustanovení na projednávanou věc za zcela nevhodnou. Jak vysvětlil odvolací soud, stěžovatelé sice přistoupili na požadavky žalobců, ale teprve v té fázi řízení soudu prvního stupně, kdy již musely být ze strany žalobců učiněny nezbytné procesní úkony. Náklady právního zastoupení, včetně zaplaceného soudního poplatku, by nemuseli žalobci vynaložit, pokud by žalovaní vyhověli požadavku žalobců ještě v době před zahájením řízení před nalézacím soudem, což se však nestalo.
Nad rámec řečeného lze obiter dictum dodat:
Sporná nákladová částka činí v posuzovaném případě cca 21.000 Kč a lze ji hodnotit jako bagatelní, jejíž přezkum se zásadně nepřipouští ani v odvolacím a dovolacím řízení. Tím spíše nelze požadovat, aby takový přezkum realizoval Ústavní soud. Již samotná bagatelnost sporné částky ve výrocích o nákladech řízení by mohla být dostatečným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci v řízení před Ústavním soudem není určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Za této situace a s ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Jan Musil, v. r.
předseda senátu