ECLI:CZ:US:2018:4.US.3145.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3145/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Zuzany Srbkové, 2. Martina Komárka a 3. Jiřího Polanského, všichni zastoupeni JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 2, proti průtahům v řízení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 304/2011, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 5. 9. 2017, doplněné podáním ze dne 3. 11. 2017, Ing. Zuzana Srbková, Martin Komárek a Jiří Polanský (dále jen "účastníci" nebo "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), aby nepokračoval v průtazích v řízení o určení vlastnictví k pozemku, ve věci vedené u něj pod sp. zn. 11 C 304/2011, a aby neprodleně v této věci jednal.
II.
Z ústavní stížnosti a shromážděných podkladů vyplývají následující skutečnosti.
Rozhodnutí pozemkového úřadu v restituční věci stěžovatelů, resp. jejich právních předchůdců.
Právní předchůdci stěžovatelů dne 30. 12. 1992 uplatnili restituční nárok na pozemek parc. č. X, ostatní plocha, zeleň, o výměře 1 947 m2, v k. ú. Vokovice, obci Praha (dále jen "pozemek"), se kterým dosud volně nakládalo hlavní město Praha.
Dne 11. 8. 2011 rozhodnutím č. j. PÚ 7392/92/2 Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha (dále jen "pozemkový úřad") určil, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, jsou spoluvlastníky pozemku. Rozhodnutí bylo vydáno na základě §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Žaloba na nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu a na určení vlastnictví.
Hlavní město Praha (dále též jen "žalobce") se žalobou podanou k obvodnímu soudu dne 19. 10. 2011, ve znění její opravy ze dne 28. 11. 2014, podle §244 a násl. o. s. ř. domáhalo primárním petitem vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 2011 č. j. PÚ 7392/92/2, a eventuálním petitem určení, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemku, s tím, že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 2011 č. j. PÚ 7392/92/2. Žalobce pozemek dosud užíval jako součást ucelené zastavěné části sídliště Červený vrch, postaveného v letech 1960 až 1972, kde pozemek sloužil jako oddychová plocha pro obyvatele okolních domů.
Odložení právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu.
Dne 23. 12. 2011 usnesením č. j. 11 C 304/2011-19 obvodní soud k návrhu žalobce odložil právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 2011 č. j. PÚ 7392/92/2 do právní moci rozhodnutí o žalobě.
Dne 31. 5. 2012 usnesením č. j. 24 Co 150/2012-44 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelů usnesení obvodního soudu ze dne 23. 12. 2011 č. j. 11 C 304/2011-19 potvrdil. Odvolací soud poukázal na to, že právo domáhat se, aby věc rozhodnutá správním orgánem ve správním řízení, byla přezkoumána soudem, patří k základním ústavním právům. Byla-li žaloba podle části páté o. s. ř. podána, nelze až do právní moci rozhodnutí soudu považovat rozhodnutí správního orgánu za konečné, neboť o věci může být rozhodnuto jinak.
Dne 24. 4. 2015 usnesením č. j. 11 C 304/2011-208 obvodní soud návrh stěžovatelů na zrušení usnesení obvodního soudu ze dne 23. 12. 2011 č. j. 11 C 304/2011-19, potvrzeného usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2012 č. j. 24 Co 150/2012-44, zamítl.
Dne 30. 9. 2015 usnesením č. j. 24 Co 180/2015-233 odvolací soud k odvolání účastníků usnesení obvodního soudu ze dne 24. 4. 2015 č. j. 11 C 304/2011-208 potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že ve smyslu §248 odst. 3 o. s. ř. nejsou dány podmínky pro zrušení povoleného odkladu právní moci žalobou napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání.
Dne 15. 3. 2017 usnesením č. j. 28 Cdo 3564/2016-327 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelů proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 24 Co 180/2015-233 odmítl.
Zastavení řízení o vyslovení nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 2011 č. j. PÚ 7392/92/2 (primárním petitu), správní žaloba.
Dne 12. 2. 2015 usnesením č. j. 11 C 304/2011-185 obvodní soud pro nedostatek věcné příslušnosti pravomocně zastavil řízení o primárním petitu, neboť pravomoc vyslovit nicotnost rozhodnutí vydaného správním orgánem v soukromoprávní věci náleží výlučně soudu ve správním soudnictví. Současně žalobce poučil o jeho oprávnění podat žalobu podle soudního řádu správního, což žalobce následně učinil, a žalobu o vyslovení nicotnosti napadeného správního rozhodnutí podal dne 25. 3. 2015.
O této správní žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 51/2015 nebylo dosud rozhodnuto, neboť původní pravomocné usnesení ze dne 11. 11. 2015 č. j. 10 A 21/2015-57, jímž byla žaloba odmítnuta pro opožděnost, bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") ze dne 10. 2. 2016 č. j. 6 As 273/2015-26, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Řízení vedené u Městského soudu pod sp. zn. 10 A 51/2015, nebylo dosud skončeno. Neukončení tohoto řízení je důvodem přerušení řízení o určení vlastnictví (eventuálním petitu) - viz níže.
Přerušení řízení o eventuálním petitu.
Dne 18. 4. 2017 usnesením č. j. 11 C 304/2011-338 obvodní soud řízení o eventuálním petitu, tj. určení, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemku, s tím, že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 2011 č. j. PÚ 7392/92/2, přerušil do pravomocného skončení řízení o správní žalobě, vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud") pod sp. zn. 10 A 51/2015, resp. do pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti proti rozhodnutí správního soudu ve věci sp. zn. 10 A 51/2015; obvodní soud poukázal na aktuální judikaturu vážící se k problematice posuzování a rozhodování o nicotnosti správních rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího správního soudu - zvláštního senátu ze dne 5. 3. 2012 č. j. Konf 53/2011-25.
III.
Podle tvrzení stěžovatelů podstata ústavní stížnosti věci spočívá v tom, že ve věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 11 C 304/2011, tj. v řízení o eventuálním petitu, nebylo dosud provedeno žádné ústní jednání s dokazováním, ani rozhodnuto, a veškeré aktivní kroky byly činěny buď ze strany stěžovatelů, nebo je obstrukční formou uplatňovalo hlavní město Praha ve snaze oddálit rozhodnutí ve věci. Ačkoliv předmětné soudní řízení trvá více jak 6 let, nelze odhlédnout od skutečnosti, že je pouze navazujícím řízením v rámci rozhodování restitučního nároku stěžovatelů, který byl uplatněn dne 30. 12. 1992. Stěžovatelé tak brojí proti stavu, kdy ani téměř po 25 letech od uplatnění restitučního nároku dne 30. 12. 1992 nebyl odejmutý pozemek vrácen majitelům tak, aby s ním mohli volně nakládat, ani nebylo s konečnou platností rozhodnuto, zda jejich restituční nárok je oprávněný, či nikoliv.
Stěžovatelé tvrdí, že v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 11 C 304/2011 dochází k bezdůvodným průtahům, což představuje tzv. jiný zásah do jejich základních práv podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dochází prý rovněž k porušení práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle názoru stěžovatelů došlo k porušení práva na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě také tím, že obvodní soud usnesením ze dne 23. 12. 2011 č. j. 11 C 304/2011-19 odložil právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 2011 č. j. PÚ 7392/92/2 až do právní moci rozhodnutí o žalobě. V řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 11 C 304/2011 není pokračováno a je v současné době dle názoru stěžovatelů bezdůvodně přerušeno. Stěžovatelé uvedli, že ve věci využili všechny procesní prostředky, které jim právní řád poskytoval, aby čelili pokračující nečinnosti obvodního soudu ve své věci, navzdory tomu však obvodní soud zůstal pasivní, a v jeho postupu stěžovatelé spatřují zásah do svých základních práv daných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
IV.
Obvodní soud ve vyjádření ze dne 27. 11. 2017 k ústavní stížnosti uvedl, že nebyla porušena žádná ústavně zaručená základní práva a svobody účastníků řízení. Obvodní soud podrobně uvedl jednotlivé procesní kroky jím a účastníky řízení ve věci učiněné, včetně návrhů účastníků na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud konstatoval, že v současné době nejsou splněny podmínky pro nařízení v pořadí druhého jednání, neboť aktuálně je řízení pravomocně přerušeno (od 10. 5. 2017), přičemž překážka, pro kterou bylo řízení v této věci přerušeno, dosud neodpadla. Soud není v řízení nečinným, postupuje v něm bez prodlev či průtahů. Délka trvání řízení byla způsobena jednak původním přerušením řízení v důsledku probíhajícího dědického řízení, dále řadou procesních návrhů všech účastníků řízení a nutností soudu procesně rozhodovat. Stěžovatelé, jakož i zbylí účastníci řízení, byli vždy předem informováni soudem a jeho procesním postupu. Obvodní soud ústavní stížnost shledává neopodstatněnou resp. nedůvodnou a navrhl ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, resp. zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
V replice ze dne 22. 12. 2017 na vyjádření obvodního soudu k ústavní stížnosti stěžovatelé opakovaně uvedli, že brojí proti skutečnosti, že v řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn. 11 C 304/2011 se za více než 6 let jeho vedení konalo jediné ústní jednání bez dokazování, přičemž obvodní soud nevyvinul žádnou aktivitu směřující k meritornímu rozhodnutí věci. Podle názoru stěžovatelů délka řízení před obvodním soudem musí být posuzována optikou délky řízení o vzneseném restitučním nároku od jeho počátku dne 30. 12. 1992. Důvodem přerušení řízení je jiné řízení o správní žalobě na nicotnost restitučního rozhodnutí, vedené u správního soudu pod sp. zn. 10 A 51/2015, kde tento soud od vydání rozsudku kasačního soudu dne 10. 2. 2016 č. j. 6 As 273/2015-26 neučinil žádný úkon.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že společná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří jsou účastníky řízení, ve kterém má docházet k průtahům, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, resp. na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k čemuž mělo dojít tím, že obvodní soud usnesením ze dne 23. 12. 2011 č. j. 11 C 304/2011-19 odložil právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 2011 č. j. PÚ 7392/92/2 a řízení přerušil až do právní moci rozhodnutí správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 10 A 51/2015, resp. do pravomocného rozhodnutí o kasační stížnosti proti rozhodnutí správního soudu ve věci sp. zn. 10 A 51/2015, v důsledku čehož mělo dojít ke zbytečným průtahům v řízení.
Stěžovatelé sami již v replice ze dne 22. 12. 2017 na vyjádření obvodního soudu k ústavní stížnosti uvedli, že primární příčinou přerušení řízení vedeného v tzv. civilní větvi je neskončení jiného řízení, a to řízení o správní žalobě hlavního města Prahy na nicotnost restitučního rozhodnutí, vedené u správního soudu pod sp. zn. 10 A 51/2015.
Ústavní soud připomíná, že z hlediska článku 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, nemůže jít o jakékoliv průtahy v řízení, ale o průtahy zbytečné, přičemž tato zbytečnost musí být přičitatelná orgánu veřejné moci, který věc projednává a rozhoduje. V tomto směru, tedy v čem konkrétně spatřují stěžovatelé "zbytečné průtahy" ze strany správního soudu, ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv tvrzení, a tudíž ani podrobnější ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud je toho názoru, že v samotné skutečnosti, že žalobce využil svého práva na soudní ochranu a jeho návrhu na odložení vykonatelnosti restitučního rozhodnutí do pravomocného rozhodnutí obecných soudů ve správním soudnictví bylo vyhověno, nelze bez dalšího spatřovat zbytečné průtahy zakládací porušení základního práva na soudní ochranu stěžovatelů.
Ostatně, jak bylo poznamenáno výše, již odvolací soud poukázal na to, že právo domáhat se, aby věc rozhodnutá správním orgánem ve správním řízení byla přezkoumána soudem, patří k základním ústavním právům. Byla-li žaloba podle části páté o. s. ř. podána, nelze až do právní moci rozhodnutí soudu považovat rozhodnutí správního orgánu za konečné, neboť o věci může být soudem rozhodnuto jinak.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili též přesvědčení, že ke zbytečným průtahům dochází i v řízení o správní žalobě vedeném správním soudem pod sp. zn. 10 A 51/2015, je na nich, aby primárně využili všechny dostupné prostředky k odstranění jimi tvrzených zbytečných průtahů. Zda tak již učinili, z obsahu ústavní stížnosti, ani z navrhovaného petitu, nic neplyne.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé musejí před jejím podáním vyčerpat všechny dostupné prostředky vedoucí k nápravě protiprávního stavu. V podané ústavní stížnosti jsou stěžovatelé povinni vylíčit všechny rozhodující skutečnosti (srov. §34 zákona o Ústavním soudu). Tuto povinnost tvrzení ve vztahu k řízení o správní žalobě stěžovatelé nesplnili.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu