ECLI:CZ:US:2018:4.US.3176.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3176/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti města Přibyslavi se sídlem v Přibyslavi, Bechyňovo náměstí 1, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti přípisům Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 20. srpna 2018, č. j. 1 KZN 389/2018-12, Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodu ze dne 20. června 2018, č. j. 1 ZN 66/2018-20a, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 27. dubna 2018, č. j. KRPJ-32851-4/ČJ-2018-161681, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodu a Policie České republiky jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše specifikovaný policejní orgán přípisem sdělil stěžovatelce, že jejímu požadavku o nahlédnutí do předmětných spisů Police České republiky nelze vyhovět. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodu vyrozuměl stěžovatelku o provedeném přezkumu postupu policejního orgánu, s jehož závěry se ztotožnil. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové pak stěžovatelku vyrozuměl o vykonaném dohledu nad činností okresního státního zastupitelství, v němž nezjistil žádné závady.
Stěžovatelka, právně zastoupena, ve svém včasném podání, splňujícím náležitosti ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že je obcí (městem), na kterou (její orgány) podala třetí osoba nejméně sto podnětů k různým dozorovým orgánům, včetně několika desítek trestních oznámení, což má charakter šikany a vede k paralýze činnosti stěžovatelky. Jelikož úřednický aparát stěžovatelky není natolik robustní jako u velkých obcí, projevuje se dopad rostoucími náklady a časovou náročností. Stěžovatelka se obrátila na policejní orgán s žádostí o nahlédnutí do spisů, v nichž by se mohly objevit informace dokládající protiprávní činnost oznamovatele a prokázat vznik újmy. Policejní orgán však odmítl požadavek stěžovatelky, která v postupu policie spatřuje odepření možnost domáhat se spravedlnosti, a případně i náhrady za způsobenou či teprve hrozící újmu. Stěžovatelka se nedovolala nápravy ani u státních zastupitelství, je však přesvědčena, že její problém se týká tisíců menších obcí, a je proto třeba zajistit ústavně konformní výklad pro obdobné situace, neboť v opačném případě je ohrožena efektivní obrana práv a svobod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že policejní orgán ji nesprávně poučil o možnosti ochrany jejích práv občanskoprávní cestou (s návrhem na provedení důkazu policejními spisy), protože stěžovatelka není bez nahlédnutí do spisu schopna zhodnotit svůj civilní nárok. Okresní státní zastupitelství nesprávně potvrdilo formalistický postup policejního orgánu, byť státní zástupce připustil možnost umožnit nahlédnutí konkrétní fyzické osobě, jíž se spis týká. Stěžovatelka je přesvědčena o porušení práva na rovnost; je-li se svou případnou žalobou odkázána na spisy, jejichž obsah nezná, bylo jí upřeno právo (denegatio iustitiae) - k tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 599/02, III. ÚS 1017/15) i Evropského soudu pro lidská práva (Běleš ca ČR, §49; Philis ca Řecko, §59; De Geouffre de la Pradelle ca Francie, §28; Stanev ca Bulharsko, §229; Golder ca Spojené království, §36; Ashingdane ca Spojené království, §57), z níž dovozuje zásah do efektivní obrany svých práv před obecnými soudy, odmítá tvrzení ochraně osobních údajů, týkají-li se předmětné spisy jí a je-li jí známa i osoba oznamovatele. Popsaným postupem bylo stěžovatelce zamezeno žádat prostředek k ochraně práva tam, kde takové právo existuje - ubi ius ibi remedium.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že postup orgánů činných v trestním řízení a jejich formalistický přístup, který není v souladu s ústavními principy, završil nemožnost domáhat se svých práv a nároků cestou civilní žaloby, a tím jí bylo upřeno ústavní právo na přístup k nestrannému soudu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vyhověl jejím námitkám, konstatoval porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zrušil napadená rozhodnutí.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje do činnosti orgánů veřejné moci, není-li jejich postup zásahem do základních práv a svobod. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je vyhledat a prošetřit, naplňuje-li to které jednání znaky konkrétního trestného činu, a v takovém případě jeho pachatele potrestat. Z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny proto lze dovodit charakteristický znak, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení, zda byl trestný čin spáchán. Za této situace je nezbytné, aby postup státu byl přísně vymezen tak, aby nemohlo dojít k zásahu do základních práv jakéhokoliv zúčastněného subjektu - právě zde se v maximální možné míře uplatňuje podmínka, podle které lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). V opačném případě, pokud by orgán veřejné moci interpretoval kogentní právní úpravu jiným způsobem (požadovaným stěžovatelkou), jednalo by se o postup, který by porušil a protizákonně zasáhl základní práva a svobody ostatních účastníků řízení.
Dále je třeba poukázat i na skutečnost patrnou z napadených přípisů - že trestní oznámení nesměřovala proti stěžovatelce - obci, ale proti představitelům obce (starosta aj.). Policejní orgán přitom ani nezahájil úkony trestního řízení pro nedůvodnost trestních oznámení a s ohledem na jejich charakter ve svém přípisu uvedl, že stěžovatelce nesvědčilo postavení poškozené (§43 trestního řádu). Podle státního zástupce krajského státního zastupitelství se ustanovení §65 trestního řádu upravující nahlížení do spisu týká výhradně trestního řízení, které v daném případě nebylo vedeno. I kdyby však bylo analogicky dovozeno postavení stěžovatelky jako poškozené, nemohla by nahlížet do spisu prostřednictvím svých představitelů, kteří by byli v postavení pachatelů, ale jen prostřednictvím ustanoveného opatrovníka.
Stěžovatelka tak, aniž by se na soud vůbec obrátila, namítá porušení svého práva na přístup k němu. Za této situace Ústavní soud nemůže sdílet přesvědčení stěžovatelky, že by takový zásah do práv mohl nastat v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení, nepovažuje-li sama stěžovatelka postup za protiprávní, ale vidí v něm jen překážku toho, aby si touto cestou mohla opatřit podklady pro svou občanskoprávní žalobu. Je proto namístě znovu odkázat na poslání orgánů činných v trestním řízení, které nejsou určeny k tomu, aby shromažďovaly podklady pro civilněprávní potřeby fyzických a právnických osob, ale aby náležitě zjistily trestné činy a spravedlivě potrestaly jejich pachatele.
Odkaz stěžovatelky na judikaturu není v projednávaném případě relevantní. Citovaná rozhodnutí se týkají případů, kdy soudy neumožnily účastníkovi, ať už z jakéhokoliv důvodu, domáhat se před nimi svých práv (nejnověji nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3009/17), neřeší se v nich v žádném případě povinnost státu poskytnout podklady pro zahájení občanskoprávního řízení proti fyzické osobě. Napadenými přípisy nebylo možné zasáhnout práva stěžovatelky zaručených v Listině a v Úmluvě, a proto Ústavní soud tvrzený zásah nemohl deklarovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu