ECLI:CZ:US:2018:4.US.32.18.1
sp. zn. IV. ÚS 32/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017 č. j. 25 Co 152/2017-484 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2017 č. j. 0 P 502/2013-383, za účasti 1. Krajského soudu v Hradci Králové a 2. Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a za účasti A. M. D. a B. Statutárního města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, 502 00 Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2018 J. J. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci snížení výživného na nezletilé děti B. a M.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Otec se návrhem došlým Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") dne 31. 3. 2016 domáhal snížení výživného pro nezletilé dcery B. a M. s odůvodněním, že jeho současná rodina je v tíživé finanční situaci a není schopen dosud stanovené výživné (7 500 Kč a 6 500 Kč) hradit.
Dne 13. 3. 2017 rozsudkem č. j. 0 P 502/2013-383 nalézací soud návrh otce na snížení výživného pro nezletilé děti B. a M. zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, kterou má na mysli §923 odst. 1 o. z. Podle nalézacího soudu poslední rozhodnutí, jímž byl mimo jiné návrh otce na snížení výživného zamítnut, nabylo právní moci v září 2015. Otec nový návrh na snížení výživného podal 6 měsíců po nabytí právní moci posledního rozsudku. Skutečnost, že otci v mezidobí přibyla další vyživovací povinnost k synovi A., je podle nalézacího soudu jediná zásadní změna na straně otce, která však sama o sobě nemůže automaticky znamenat snížení výživného pro ostatní děti. Jelikož otec ani po opakované výzvě a poučení o právních důsledcích řádně nedoložil své příjmy za rok 2016, nalézací soud aplikoval §916 o. z., návrh otce zamítl, a svůj postup při stanovení výše výživného podrobně odůvodnil.
Dne 5. 10. 2017 rozsudkem č. j. 25 Co 152/2017-484 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 0 P 502/2013-383 jako věcně správný potvrdil v odvoláním dotčených výrocích II a III (výrok I). Odvolací soud po doplnění a aktualizaci skutkového stavu provedl další dokazování a ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že nejsou dány důvody pro snížení výživného. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud zjistil úplně a řádně skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadami předvídanými v §132 o. s. ř., a na základě správně zjištěného skutkového stavu pak dospěl k odpovídajícím právním závěrům. Odvolací soud shodně s nalézacím soudem dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zákonem aprobované tzv. kvalifikované změně poměrů, odůvodňující rozhodnutí o snížení výživného placeného otcem na nezletilé dcery, a tento svůj závěr podrobně odůvodnil. Stejně jako v řízení před nalézacím soudem, i v řízení před odvolacím soudem byl otec prostřednictvím svého zástupce vyzýván k doložení svých příjmů, a byl poučen o důsledcích plynoucích z §916 o. z. I přes dané a opakovaně poskytnuté zákonné poučení soudů obou stupňů však otec nesdělil veškeré zdroje svých příjmů a způsob, jakým hradí své životní náklady.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv ústavně zaručených zejména v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel rekapituloval dosavadní řízení a opakoval své výše již uvedené přesvědčení o zásahu do základních práv a svobod zaručených Ústavou, Listinou a Úmluvou, k němuž mělo dojít dle jeho názoru tím, že obecné soudy "rozhodly v přímém rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu a neposkytly dostatečnou ochranu právu stěžovatele."
V části ústavní stížnosti nadepsané "Konkrétní porušení práv stěžovatele soudy" stěžovatel tvrdil, že soudy zcela mylně a v rozporu se zákonem aplikovaly §916 o. z., který na danou problematiku a projednávanou věc dle jeho názoru nedopadá, že téměř nepřihlížely k jeho tvrzením a naopak tvrzení matky bez dalšího dokazování braly za prokázané, v důsledku čehož napadené rozsudky byly vydány na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě vadného hodnocení důkazů, které nemá oporu v provedeném dokazování. Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že se jeho návrhem na to, aby část jím placeného výživného byla použita na tvorbu úspor pro nezletilé dcery, vůbec nezabýval. Dále stěžovatel polemizoval s postupem soudů při dokazování a hodnocení důkazů odůvodňujících snížení výživného na nezletilé dcery, a tvrdil, že soudy rozhodly v rozporu s §915 o. z., "když nadřadily odůvodněné potřeby nezletilých dcer pravidlu shodné životní úrovně rodičů (stěžovatele)." Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nevypořádal s jeho návrhem na rozhodnutí podle §917 o. z., dle něhož lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou tvrzení stěžovatele byla námitka porušení požadavků spravedlivého procesu při rozhodování civilních soudů o jeho návrhu na snížení výživného v průběhu dokazování ohledně svých příjmů. Stěžovatel namítal, že soudy při určení rozsahu výživného nepřihlédly ke všem jeho tvrzením, a že své příjmy ze závislé činnosti doložil řádně a včas.
S těmito námitkami Ústavní soud nesouhlasí. Ústavní soud je toho názoru, že řízení o snížení vyživovací povinnosti otce k nezletilým dcerám jako celek nelze považovat za nespravedlivé, neboť výše všech příjmů otce v rozhodujícím období byla prvořadou otázkou v řízení před nalézacím soudem i před odvolacím soudem, a otec měl v tomto směru dostatečnou možnost uplatnit své argumenty k prokázání svých tvrzení.
Důvody, pro které nalézací soud a odvolací soud svými ústavní stížností napadenými rozsudky návrhu otce nevyhověly, jsou v těchto rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu v otázce řádného prokázání výše příjmů otce, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu i odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu